outdooring.cz / Outdoor články / Tak jsme byli na Messnerovi...

Doporučujeme:

Tak jsme byli na Messnerovi...

V podvečer 5.10. jsme se écéčkem vypravili z Brna do Prahy-Holešovic a odtud během dvaceti minut na Vyšehrad ke Kongresovému centru, kde měl přednášku Reinhold Messner, snad nejznámější žijící horolezecká legenda. Přednášku v němčině se simultánním tlumočením, ochutnávkou jihotyrolských vín (před přednáškou) a diskuzí s autogramiádou (po přednášce) pořádala agentura Interductus.

messnerprednaska

Coby jihomoravák jsem se docela těšila, až si řádně pročtu viněty vín, pokochám se druhy které mají v jižních Tyrolích a pak něčeho dobrého ochutnám. Leč - nestalo se. Nalévač vína měl lahve dobře utajené daleko za pultem, viněty se nedaly číst, a když jsme se dostali na řadu, s úsměvem se zeptal, jestli chceme „bílé“ nebo „červené“ (barbar!). A tak bylo „bílé“. Byl to jakýsi tramín, pěkně voněl a chuť měl sice trochu krátkou, ale ne špatnou...

Mírně jsem se obávala tlumočnic, německy umím naneštěstí velmi špatně, zato znám přednášky, kde vystupující cizozemec s úsměvem perlí své zážitky, zatímco ze sluchátek se ozývá jen: “...ééé, tak jsem byl doma... éééé... a tam byl...éééé...“ Tento bod však agentura zvládla perfektně a dvě střídající se tlumočnice se nijak nezasekávaly. Zato ten, kdo čekal příchod nemytého a nečesaného, samorostlého horolezce, který zrovna vylezl z doupěte Yettiho a ještě si ani nesundal mačky, byl asi zklamaný. Reinhold Messner byl upravený, sportovní sako a mokasíny mu fešně padly a vůbec bylo vidět, že mezi lidmi je spíš než jako dobrodruh zvyklý vystupovat v roli manažera svého vlastního osudu.

I přednáška se nesla v lehce manažerském duchu. Lidé, kteří čekali hlavně vylíčení jeho cest spolu se „šimánkovsky“ pojatou diaprojekcí, museli být opět zklamaní. Diaprojekce sice nechyběla, ale výklad se ubíral jinudy, než jen povídáním o napínavých dobrodružstvích horolezcova života. Ten se spíš snažil vyzvednout nejextrémnější momenty a z pohledu člověka již šedesátiletého je zhodnotit a ukázat ostatním, kam ho posunuly. Osobně mi to nijak nevadilo. Messnerovy knihy znám a nepotřebuji znovu a znovu slyšet, za jakých okolností ve svých šestadvaceti ztratil na Nanga Parbat bratra, ani to, že jej to neodradilo od dalšího lezení, což musí být i tak každému zřejmé.

Co mi trošičku vadilo, bylo, jak moc tkví Messnerovo myšlení v jeho prozatím poslední knize Život na hraně. Je to ale jasné - touto knihou rekapituloval svůj dosavadní život: od skálolezeckých počátků v Dolomitech, umrzlé prsty na nohou kvůli nimž ztratil potřebnou skálolezeckou obratnost a dal se na extrémní lezení osmitisícovek, do chvíle, kdy si po slezení všech čtrnácti uvědomil, že už tam byl tolikrát, že už jej to tam ani moc netáhne, a tak přešel Antarktidu, Grónsko i Arktidu, pak nějakou dobu pobyl v evropském parlamentu (poslanecká úředničina je pro člověka jeho ražení podle mne tím největším extrémem), aby teď v současnosti hospodařil na své bio-farmě a zároveň vytvářel rozsáhlý projekt MMM (Messner Mountain Museum).

V průběhu přednášky Messner, naprosto stejně jako v knize, zdůraznil všechny tyto etapy, nazval je „svými životy“ a podobně jako v knize vysvětloval, co mu daly. Naštěstí to vysvětloval obšírněji než v knize, a tak jsem byla ráda, že k už přečtenému poslouchám další Messnerův komentář. Jako další, větší vadu na kráse jinak příjemné přednášky, vidím fakt, že promítnutých diapozitivů bylo málo a Messner je cvakal jen jakoby mimochodem v průběhu svého víc než hodinového monologu. Určitě by propříště nezaškodilo se nad jednotlivými diáky pozastavit a víc vysvětlit, za jakých okolností vznikly a co vše je na nich, nehledě k tomu, že osobnost takového formátu a tak zcestovalá jich musí mít doma mnohem víc, než bylo prezentováno na přednášce.

Nejpodnětnější částí Messnerova vystoupení pro mne byla tím pádem závěrečná diskuze, kde předložil dost názorů, nad kterými stojí za to se za zamyslet. Vím, jak velký důraz klade Reinhold Messner na ochranu přírody a ekologii vůbec. Proto mi bylo sympatické, když se odtažitě stavěl k budování nových a nových ferrat (jištěných vysokohorských tras) s poukazem, že některá místa přece musí zůstat nejištěná, aby je nemohl lézt skoro každý a některá místa by měla zůstat úplně nedotčená, ponechaná jen přírodě.

Zajímavý - podle mne dost diskutabilní - je jeho názor na turistiku a dobrodružství. Vysvětloval, že pro něj osobně turistika vylučuje skutečné dobrodružství. K turistice patří jištěné a značkované cesty, infrastruktura, průvodci, vysílačky, satelity - prostě ty výdobytky moderní civilizace, které člověka nějakým způsobem jistí. („Provozovatelé turistických služeb nemůžou ze své podstaty nabízet nebezpečí.“) Tam, kde toto končí, začíná nedotčená příroda a také nefalšované, skutečné dobrodružství. Trochu smutně (zdálo se mi) ovšem konstatoval, že dnes už je i dobrodružství relativizované, protože kdo má prostředky, může si dovolit jištěnou cestu třeba na jižní pól...

Překvapilo mne, jak se poměrně skepticky stavěl k dnešním expedicím na nejvyšší vrcholky. Jejich snažení sice sleduje, za význačného horolezce má Slovince Tomaže Humara a zdá se mu důležité najít novou obtížnou cestu a vylézt ji. Nicméně si myslí, že většina lezců osmitisícovek je pohodlná a jde předem známými, relativně bezpečnými cestami.

Bez skrupulí se vyjadřoval ke svému působení v evropském parlamentu. Svět prý vidí Evropskou Unii jako „kupu neustále se hádajících lidí“, a to není dobré. Evropu je třeba dát dohromady. Není sice potřeba složitá ústava, ale „nutně potřebujeme sjednocující rámcová pravidla, bez nichž se ve světě neobejdeme“.

Docela příznivě na mne působila hlavní myšlenka celé přednášky, a to Messnerem několikrát zdůrazněná přenositelnost řešení extrémních situací do běžného života. Popis lezení stěny byl návodný - nejprve se podívat na celou stěnu (problém), pak si určit přesně kudy půjdu (postup řešení problému) a teprve můžu jít. Není dobré se rozhodovat kudy polezu až ve stěně, protože tam člověk vidí pouze na pár metrů, stejně jako není dobré se do problému vrhat po hlavě. Pád do hluboké trhliny při sólo výstupu také popsal jako řešení problému: při přeskoku metrové trhliny podklouzl, sjel dolů a nemohl zpět, protože se trhlina dole rozšiřovala. A tedy: když to nejde jednou cestou, musí existovat jiná. Proto zkusil postupovat trhlinou podélně a cestu ven nakonec našel. Prostě manažer logistik...

Způsob své víry označil za panteismus, vzhledem k tomu s kolika náboženstvími se už setkal. Poznamenal, že uznává jakoukoli víru pokud není fanatická a své lezení po horách a pobyt v nich přirovnal k modlitbě.

Velmi ráda mám na Messnerovi obrovskou vůli nenechat se udolat a překonat i překážky, které se zdají být na první pohled nemožné. Pár otázek bylo totiž zaměřeno na lezení bez kyslíku. Messner pragmaticky odpovídal, že klasické osmitisícovkové výpravy s kyslíkovými bombami byly kvůli nákladu velmi drahé, o mnoha členech, ale na vrchol se dostali pouze někteří. A na to on neměl... Lékaři v té době sice tvrdili, že dostat se bez kyslíku tak vysoko je fyziologicky nemožné, přesto to roku 1978 spolu s Peterem Habelerem zkusili - a šlo to.

Osobně - a trochu paradoxně - mám nejradši ten moment Messnerova života, v němž přelézal asi čtyřmetrovou zeď svého hradu, protože si zapomněl klíče. Po ošklivém pádu ze zdi si člověk, který prošel všemi osmitisícovkami, Grónskem i Antarktidou, rozdrtil patu a po náročné operaci skoro deset let trvalo, než získal nazpět původní pohyblivost... Pro můj život z tohoto nepěkného zážitku vyplývá, že nebezpečí při různých rádoby dobrodružných podnicích je pouze relativní, protože stát se může komukoliv kdekoliv a cokoliv. A přestat kvůli tomu žít ten život co chceme, začít se úzkostlivě hlídat na každém kroku aby se nám nic nestalo a skončit s touhami překonat své vlastní možnosti, to by byla velká škoda, nemyslíte?

P.S.
Knihy od Reinholda Messnera kvůli nechutně dlouhé frontě podepsané nemáme. Překonávat své možnosti, v tomto případě trpělivost, zkusíme raději jinak.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.