Rozhovor s krajinářem Václavem Mejvaldem

malíř Václav Mejvald

Žijete ve Vrchlabí a krkonošská krajina je Vaším hlavním tématem. Co Vám na ní imponuje?

Především to, že jsem se tady narodil. Své dětství a dospívání jsem prožil ve vesnici Dolní Branná. Je to vlastně podhůří s výhledem na Krkonoše. Čím je tento kraj pro mne zajímavý? Stále se ještě dají najít náměty, kde civilizační vliv není tak drsný – úvozy mezi poli, samoty, potoky, výhledy jak do kraje tak k horám.

Vybíráte si mnohdy "obyčejná" zákoutí, kterými bych prošel bez povšimnutí, ale když si je prohlížím na Vašich obrazech, najednou ke mně promlouvají... Čím to může být? Jak si vybíráte náměty?

Je to vlastně citová záležitost. Krajinou musím neustále chodit a podle ročních období vyhledávat náměty a místa mně příjemná. V tom je to umění, že malíř dokáže vyjmout zajímavou část z krajiny – třeba právě takovou, které by si běžný divák vůbec nevšiml.

Krajina na mne stále působí, přestože se mění, a já bolestně nesu její stále větší a větší devastaci. Krkonoše – to je v budoucnu (vlastně už teď) se dravě rozvíjející turistický průmysl – penziony, sjezdovky, cyklostezky, parkoviště, a to všechno moji krajinu narušuje. Vesnice dnes už ani vesnicí není – současná architektura narušila ráz vesnic a krajiny, který tu byl po staletí – a bude to postupovat. Není to žádné staromilství, ale nevážíme si hodnot – jako např. Holanďané, kteří udržují staré objekty, které tu krajinu tvoří zajímavou. Po dobu 4O let, co já maluji, zmizely stovky dřevěnic a rozpadly se desítky a desítky statků. Proto chci ve svých obrazech zachytit to, co další generace už neuvidí …

Stodola (Horní Štěpanice), 2001

Malujete často zimní krajinu, nepřimrznul jste už někdy ke stojanu s obrazem?

Nebylo k tomu někdy daleko. Ale s přibývajícími léty maluji ze skic v teple svého atelieru. Namalovat obraz v přírodě je téměř nemožné. Jak řekl malíř Degas – pořádnou krajinu můžeme namalovat jen v atelieru. A navíc – období od listopadu do dubna je vlastně v horách obdobím zimy, a následně období předjaří – a ta mně fascinují neustále. Miluji březnová tání a vůni oranic ….

Jaké další krajiny kromě krkonošských Vás ještě zaujaly?

Přes třicet let jezdím malovat do jižních Čech – maluji tam své podzimy. Fascinuje mně tam zrcadlení rybníků, hráze se starými duby, výhledy do rovin – to co nemám v Krkonoších. V zemích u moře mne fascinovaly přístavy, viděl jsem hory v Kanadě i v Americe, ale nejkrásnější kraj je u nás v Čechách. Je to krajina mého srdce i duše.

Dětství jste prožil na podhorské chalupě (jestli se nepletu). Myslíte si, že mají dnes lidé menší vztah k přírodě než dříve?

Samozřejmě, že jsou lidé, kteří i dnes mají vztah k přírodě. Ale co se týká většiny lidí, tak vlastně ani na přírodu nemají čas. Přes ekonomické a jiné starosti není vlastně čas na nic... Děti jsou u počítačů, změnil se systém hodnot. Lidé jsou snad pouze schopni „převálcovat“ lesy, když rostou houby.

Obrazy z Vaší knihy si prohlížím na uklidnění - je to úplný protiklad té dnešní akční televize. Je složité si dnes vydat obsáhlou monografickou knihu?

Složité je slabé slovo. To, že se mi to podařilo, je vlastně zázrak. Bez pomoci dlouholetých přátel a jejich finanční pomoci by se tato věc neuskutečnila. Teprve po roce si uvědomuji, že mám knihu a přes všechny ty starosti s její přípravou, které trvaly téměř tři roky, jsem rád. A velmi rád jsem, že se kniha líbí například Vám, nebo dalším lidem, kteří si ji zakoupili a potom zavolali nebo napsali, že je potěšila.

Pod mezí, 2002

Zaujala mně také Vaše životní cesta, kdy jste se musel k malování "na plný úvazek" trpělivě dopracovat i bez studií. Bylo to hodně těžké?

Bylo to velmi těžké. Systém nepotřeboval svobodné umělce, které by neměl pod kontrolou. I přesto jsem se snažil podávat žádosti o výjimku, nosil jsem na ukázku do DÍLA vždy novou tvorbu, ale vždy jsem byl odmítnut. Vždy stejný dopis – jedna věta (křivě namnožený tiskopis) – a další možnost požádat znovu za tři roky. Byly to nekonečně dlouhé roky čekání – ale nestěžuji si. I tak jsem prožil zajímavý život – svůj čas jsem sice musel rozdělit mezi práci, malování a rodinu, ale kromě toho jsem zvládl ještě tisíc jiných věcí... Odměna za to všechno přijetím do Českého fondu výtvarných umění přišla právě včas – život se přehoupl směrem k padesátce...

Kde můžou zájemci Vaše obrazy vidět?

Jak jste se mohl v mé knize dočíst, mám za sebou na 35 samostatných výstav, na kterých si milovníci krajiny moje obrazy vyhledali a jsou teď jejich vlastnictvím. Jinak „zabírám“ galerii „M“ každoročně od listopadu do dubna pro své obrazy – ve Vrchlabí je doba lyžování a turistiky a zájem o výstavy je minimální (to ostatně i mimo toto zimní období).

Správa Krkonošského národního parku mi v letošním roce uspořádá výstavu k mému životnímu jubileu – v krásných prostorách ambitu kláštera ve Vrchlabí – bude to v období 20. března až 30. června.

No a kdo má opravdový zájem, může se na moje obrazy podívat i do mého atelieru – to je ale dost výjimečné, protože pro tvorbu potřebuji klid a pohodu.

Děkuji za rozhovor