Doporučujeme:
Lesní koření - mrkev obecná (divoká)
Začínáme náš nový seriál o divokých rostlinách, které vám můžou v přírodě posloužit jako koření. Mrkev neroste jen na zahradě, ale její divoká předchůdkyně na vás čeká právě v přírodě.
Mrkev obecná roste od května do září poměrně hojně na loukách, v okolí polí a cest, protože má ráda světlo. Ve stinném lese najdete spíše její příbuzné, s kterými si je podobná. Pokud se tedy mrkev rozhodnete sbírat, rozhodně si napřed v atlasu rostlin nastudujte její vzhled a odlišnosti od ostatních okoličnatých. Poznáte ji ale zejména podle vůně, která je opravdu k nerozeznání od zahradní mrkve. Typický je pod květenstvím obal z tenkých lístků, které po odkvětu vytvoří snopek chlupatých semknutých stonků. Mrkev je jedno až dvouletá rostlina.
Kořen mrkve obecné připomíná kořen petržele, voní jako mrkev zahradní a jeho chuť je právě kombinací mrkve a petržele. Je silně kořenitá a k přímému jídlu se hodí snad jen v nouzi. Středem kořenu se táhne dřevnatá a tvrdá část, která je obalena měkkou částí. U mladých rostlin je kořen tenký a tvořený jen touto tvrdou střední částí.
Jelikož je chuť silná až nepatrně pálivá jako u petržele, hodí se nejlépe na ochucení polévek, případně omáček. Stačí přidat několik celých kořínků, které nahradí mrkev a petržel zároveň. Po uvaření a oloupání se dají eventuelně jíst, ale hodí se k tomu jen kořeny střední velikosti, které mají kolem dřevitého jádra alespoň nějakou dužinu. Vývar se dá udělat například z brambor, divoké mrkve, listů kopřiv a třeba vajíčka a česneku. Dosáhnete tak opravdové zálesácké polévky.
Kořeny se dají v kypré půdě vytrhnout rukama, ale lepší je vypomoci si nožem nebo rýčem a půdu napřed okolo kořene odhrabat. Kořen dosahuje délky až 20 cm, takže při vytahování se možná kousek kořene utrhne a zůstane v zemi.
Kořen mrkve obecné má také léčivé účinky. Obsahuje silice, vitaminy A, B1, B2, C, pektin a minerální soli. Nejčastěji se používá ke spolehlivému zastavení průjmů. Kořen obsahuje také karoten, lze jej tedy využít při nemocech jaterních, žloutenkách a střevních zánětech.