outdooring.cz / Outdoor články / Galerie přírodní prózy: Jaromír Tomeček

Doporučujeme:

Galerie přírodní prózy: Jaromír Tomeček

Mezi autory přírodní beletrie existuje několik spisovatelů, kteří zobrazovali přírodu Podkarpatské Rusi. Jedním z nich byl také Jaromír Tomeček (1906 - 1997). Divočině a lidem této země věnoval řadu knih, v mnoha dalších dílech však zachytil i přírodu jiných končin a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších autorů přírodní prózy v její celé historii. Narodil se v Kroměříži, kde také strávil dětská léta a vystudoval klasické gymnázium (1925). Po maturitě se stal posluchačem brněnské právnické fakulty, ale po dvou semestrech - v listopadu 1926 - odjel na Podkarpatskou Rus. Krátce pracoval jako pomocný úředník v Rákošíně, pak absolvoval v Bratislavě notářskou školu a působil jako správní úředník a notář v Dercenu, Lalově a Volovém. Důvěrně přitom poznal jak nížinu ležící mezi Slánskými vrchy a Dunajem, tak i horskou přírodu Karpat. Ve Volovém se nadto seznámil s Ivanem Olbrachtem, S.K. Neumannem, Karlem Čapkem, Vladislavem Vančurou či s Karlem Novým.

V březnu 1939, kdy Podkarpatskou Rus zabralo Maďarsko, byl nucen odejít. Vrátil se do svého rodiště a v roce 1940 se usadil v Brně. Pracoval zde mj. na Zemském úřadu, Zemském národním výboru a Studijním a plánovacím úřadu; zároveň dokončil studium práv. V letech 1954-1962 byl redaktorem časopisu Host do domu. Potom se už soustředil na literární tvorbu, avšak sféru literatury rozmanitě přesahoval. Přispíval do mnoha různých periodik (Lidové noviny, Rovnost, Práce, Svobodné slovo, Nový život, Literární noviny, Host do domu, Věda a život, Tvorba, ROK, Veronica), hojně spolupracoval s rozhlasem a televizí (Lovy beze zbraní, Krajina mého srdce), byl velkým milovníkem hudby a výtvarného umění. Přátelil se s řadou osobností z uměleckých a vědeckých kruhů. Často cestoval, navíc téměř denně pobýval v přírodě. Knižně debutoval svazkem črt Vuí se směje (1944) a takřka současně vydal známý román Stříbrný lipan (1944). V obou těchto dílech zobrazil přírodu Podkarpatské Rusi, kterou přiblížil i v prózách Divní (1946) a Země zaslíbená (1947), jakož i v pozdějších knihách Smaragdové stopy (1966), Marko (1967), Mezi dvěma výstřely (1972), Divotvorné lovy (1974) či Zlatá mandragora (1990). K své „zemi zaslíbené“ se ovšem porůznu vracel - jak ukazuje též výbor Sylvy Bartůškové nazvaný Na poloninách (1998) - i v jiných pracích.

Jeho další knížky zachycují přírodu Jeseníků (Věčný hvozd, 1956) a rozličných oblastí Moravy (Admirál na Dyji, 1962; Jenom vteřiny, 1962; Zemí révového listu, 1964; Neklid, 1965). Jsou charakteristické stále se prohlubující filozofičností a důrazem na nutnost ochrany přírodního světa, což platí i o souborech drobných textů Kameje (1970), Doteky ticha (1971), Závaží času (1972), Zastav se na chvíli (1974), Zázraky v přírodě (1978), Živly a osudy (1985). Uvedenou charakteristiku lze vztáhnout také na román o statném divočákovi z moravsko-slovenského pomezí Hora hoří (1984), ale i na svazky z devadesátých let (Budiž světlo, 1994; Ne ohněm a mečem, 1994; Záhady divočiny, 1996; Minutová dramata, 1996; Dobrodružné lovy, 1997).

Leckterou ze svých knih Tomeček adresoval dětem a mládeži: vedle několika zmíněných děl (Smaragdové stopy, Marko, Admirál na Dyji, Zlatá mandragora) jde například o tituly Labutí oblaka (1980), Když padají hvězdy (1980) nebo S nebem nad hlavou (1985). Pominout nelze ani soubory Ve znamení zvěrokruhu (1977) a Psí hlas (1979), výbory Zelená ozvěna (1959), Vlka živí nohy (1965), Prales nekvete růžemi (1967) či Lovy beze zbraní (1976), převyprávění prvního dílu Brehmova Života zvířat (1974) nebo doprovodné texty k mnoha fotografickým publikacím (Jeseníky, 1964; Pod Pálavou, 1970; Zelené ticho, 1980).

Dvojice následujících ukázek manifestuje více než půlstoleté rozpětí Tomečkovy tvorby. První z nich pochází z románu Stříbrný lipan, druhá je přetištěna ze souboru miniatur Minutová dramata, majícího podtitul Karavana radosti a smutku.

Volání mělčin

Dno řeky nechtělo ještě nic vědět o nadcházejícím jaru a studilo. Pravda, ledy spluly dolů už dávno, válečky jehněd na holých olších černaly a na březích se rozvíjely chomáče prvosenek - byl to celý řetěz neklamných známek přelomu, k němuž kovář apríl připojoval nové a nové články. Už i na horských hřebenech vysoko nad řekou začalo převládat jaro a dno pořád ještě nic. /.../

Jednoho dne táhly tůní vzhůru proti Pěti slapům hlavatky, velcí říční lososi, hrozní dravci horských vod. Spěli v houfech i jednotlivě a všichni mávali nachovými ploutvemi jako šátky. Zvali své druhy, které potkávali cestou v tůních. A druhové se přidávali a rozmnožovali zástupy velkých pocestných, které mizely nahoře nad spády. Před jednou takovou skupinou plula v čele nádherná, půldruha lokte dlouhá hlavatčí samice. Neměla hlavu a hřbet šedozelené jako ostatní lososi, kteří se potloukávali v okolí Pěti slapů, nýbrž zelenohnědé, a boky jí plály modravým odstínem. Plula nespěchavě, plná vznešenosti a majestátu, pravá rybí královna. Táhla sem z vod parmového pásma, z kraje dlouhých dřevěných mostů, vrbových zátok a širokánských tišin, kde tvorové horních vod, pstruzi, babci a lipani, jsou řídkými hosty. Provázelo ji šest skvělých lososů, z nichž i ten nejmenší byl dvakrát delší než Stříbrný lipan. A za nimi se jako hromada kluků za panskými kočáry hnala smečka drobnějších hlavatek, které se k nim cestou přidaly a vypadaly, jako by dělaly kulisáky pompézní družině sedmi urozených.

Propluli tůní, aniž se oč zajímali. Nejenže se vůbec neohlédli po dostrašených střevlích u kraje toku, nejenže je ani nenapadlo dívat se na kamenné tvrze ostnáčů babců na mělčině, ale nepovšimli si ani Stříbrného lipana v zátiší za kamenem. A on si ani nepřál, aby si ho všímali.
Propluli a v patách za nimi, skoro za ocasem posledního lososa, veplula do tůně skupinka lipanů. Malá. Vpředu samice z Velkého víru a za ní dva mladíci. Stříbrný lipan vycítil pokyn a rozpoznal svou chvíli. Vyrazil proti samici, projel kolem ní tak těsně, že se otřel o její bok, a postavil se do její družiny, přímo za ni, před oba menší soky. A vyplul na velkou cestu, na pouť za láskou.

Vánoční hon

O jednom vánočním honu na divočáky pod svahy poloniny Hrabovec jsem stál u velikánského buku asi v polovině mezi úpatím a vrcholem. Za mnou se šířil bukový hvozd, přede mnou nádherná kotlina, oslňující úběl bez poskvrny. Usadil jsem se na jedné ze spodních větví, ještě jednou jsem prohlédl kulovnici, vše bylo v pořádku. Potom jsem z dálky zaslechl slabounké hlásky a tlumené ťukání. To se blížili honci se psy. Zpozorněl jsem a zaostřil zrak na holinu. Vzápětí se ozvalo sípání a chrčení a žlebem vzhůru se valila družina divočáků. Náhle se průvod zastavil a velký kus na čele se obrátil a jistil směrem dolů.

Rodina, bachyně s mladými! Na matku jsem nestřílel nikdy, ale mladí, to byla pochoutka na sváteční stůl, na kterou jsme se sem vlastně vypravili. Zamířil jsem na nejbližšího vepříka. Do nitkového kříže se mi dostala hlava a já zahlédl profil: malá ouška, pootevřený rypec a drobná očka, plná úzkosti a strachu. To nebyl vepř, to byl myšák, jemuž jsem se v klukovských letech obdivoval na filmovém plátně a prožíval s ním jeho dobrodružství. Střílej, do hroma, střílej, pobízel jsem sám sebe. Nevystřelil jsem, neměl jsem síly. Nebesa, co já řeknu ostatním lovcům, proč jsem nestřílel? Prásk! Odpálil jsem do sněhu.

Chybil jsem, vymluvil jsem se potom, v tom víru sněhu jsem nemohl pořádně zamířit. Bylo to trapné, ale stálo to za to. Tu tlamičku myšáka vídávám od těch dob nejedenkrát, zejména o každých Vánocích, když si vzpomenu na boží zemi pod poloninami. A je mi vždycky moc dobře, že jsem tenkrát nestiskl spoušť.

Připravil: Jiří Poláček

Autor je literární historik a kritik, docent Masarykovy univerzity v Brně Převzato – se svolením redakce – z brněnského časopisu Veronica č. 6/2000, Veronica.cz

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.