outdooring.cz / Outdoor články / Base jumping

Doporučujeme:

Base jumping

Přeskakujeme turniket do národního parku Peňón de Ifach. Za vstup se tady neplatí. Počítadlo jen zaznamenává, kolik lidí vystoupí denně na útes. Stejný počet jich musí i odečíst. Když tomu tak není, někdo se ztratil a musí se hledat. My se tudy určitě všichni nevrátíme…

base-jumping1

Na vrcholu.

Během prvních minut pochodu po příkré klikaté pěšince jsem si zavzpomínal na počasí u nás. Padající listí, studený vítr, mlha, déšť. Zatím co tady, na jihu Španělska je už od rozbřesku vedro. Zvlášť, když jeden zdolává po kluzkých vápencových kamenech tři sta výškových metrů útesu s báglem plným foťáků. Tři další kluci s nenápadnými ruksáčky na zádech klopítají za mnou. Sem tam, v hezky nasvícený serpentýně partíčku fotím.

Po čtyřiceti minutách funění jsme na vrcholu. Durch, při tom jsme ani moc nehnali. Z moře vystupující, raní slunce zbarvuje do oranžova všechno, kam až potem prosolené oko dohlédne. Skály kolem, kameny, keře, všechno tady pokrývá solidní vrstva ptačího trusu. Nad námi, ve vlahém vánku krouží tisíce racků. Zvědavější z nich postávají na balvanech a koukají, jestli z nás nevypadne něco k jídlu.

Převislá stěna pod námi spadá do hlobky 350 metrů. Tam dole je parkoviště, malý heliport a o pár metrů dál olizují břeh vlny moře.

base-jumping2

Lano přivazujeme za malou tůji. Po něm slaňuju k poslednímu nýtu zřejmě hodně vzdušné, horolezecké cesty. Od něho se spouštím až na okraj převisu. Podemnou je už jenom obrovská hloubka a dole, přímo podemnou asfalt. Kluci si mezi tím vytahují z vaků padáky a navlíkají se do postrojů. Jeden po druhém se pomalu spouštějí za mnou. Skála je tam, nad převysem kluzká od trusu a hodně rozlámaná. Je vidět, že jim slaňování v exponované stěně nedělá dobře. Škoda, že nebylo kdy to před tím nacvičit. Sem tam kolem mne do prázdnoty prosviští uvolněný šutr. Kluci se jeden vedle druhýho stavějí na úzkou římsu, metr nademnou. Nálada výrazně houstne. Pokouším se o vtip.“ Není base po dvou stech seskocích už troch nuda?“ Povedlo se, kluci se zasmáli, napětí na okamžik polevilo. „base není nikdy nuda, ani po pěti stovkách…“odpoví Hubert. Původem z Rakouska. Vedle něho už přešlapuje Španěl Juan. Oba se trochu nuceně snaží být v klidu. Poslední ze tří slaňuje k „entrance“ Holanďan Vrank. Ten se o nic nesnaží. Na první pohled nevypadá vůbec dobře. Ani na druhý ne. To mě jen utvrzuje v myšlence, že base není tak docela pohodová záležitost. A stísněnost na římse nepřidává nikomu.

Beru si do ruky foťák. Nastavuju čas, expozici. Zaostřuju. Ještě párkrát se přesvědčuju, že je všechno o.k. Když se dívám skrz hledáček, dostávám se do pozice pozorovatele z jinýho světa. Přestanu myslet na tu díru pod sebou, padající šutry i na ten rezavej nýt, ze kterýho všichni visíme.

Jsem ready. Hubret a Vrank mají na helmách kamery. První bude skákat Hubert. Juan kameru zapíná. Odhaduju to na patnáct vteřin. Mrknu na něho. Už se zklidnil, odepnul se od lana. V hlavě má přepnuto. Z hluboka vydechuje a soustředí se na cosi před sebou. Cesta zpátky pro něho není. Tvrdý podrážky jeho pohorek, na který zespoda koukám, drolí dolů úlomky vápence. Sinco!… existuje pro mě už jen obraz v hledáčku “…trees , dooos, únoo…SEE YAA !“ ještě půl sekundy stojí Hubert na výstupku. Mačkám spoušť. Vidím, jak se natahuje do prostoru před sebou, ztrácí pojem o tíze svého těla. Během prvních vteřin nabírá rychlost přes 150 km/h se kterou se neomylně řítí proti asfaltu dole. Pět, šest! Už ho v hledáčku nevidím, tak koukám dolů a hledám otevřený padák. Šest vtěřin, po kterých měl otevřít je pryč, kde je! Nikde. Teď. Otevřel až úplně dole. Na parkoviště dosvištěl během dalších deseti vteřin. Fuj! Jeho pocity si představit neumím. Film ve foťáku je exponovaný, zakládám nový. Než cokoli udělám, dvakrát se přesvědčuju, že je to správně. Na chyby tady není prostor. Juan a Vrank se odepínají z lana, budou skákat spolu. Já pod nimi traverzuju na druhou stranu, abych měl druhý skok z jiného úhlu. Juan je už v naprostém klidu. Má za sebou 15 OOO seskoků z letadla a 250 base. Vrank, jak to vypadá, je na tom pořád stejně, jako před tím. Juan zapíná kameru na Vrankově přilbě. Plácli si rukama a Juan odpočítává.

base-jumping3

Sinko! …doos, únoo…BASE! Juan se odráží první, hned za ním Vrank. Padá tři, čtyři metry nad Juanem. Film letí foťákem rychlostí osm snímků za vteřinu. Během tří vteřin jsou oba tak daleko, že jsou v hledáčku skrz objektiv 24mm stěží vidět. Koukám dolů… Ještě pár vteřin a Vrank otevírá. Kus pod ním i Juan. Je po akci. Jsem rád, že se nikomu nic nestalo. Oba přistávají na heliportu. Teprve teď jsem si všimnul, že Huberta dole zpracovávají policajti. A hned jak Vrank s Juanem přistáli, pouštějí se i do nich. Nahoru se snažím lízt tak, abych neuvolnil žádný kámen a nepřídělal jim dole ještě další problémy.

Base, tak jak jsem to právě viděl je tak strašně proti přírodě… pamatuju si na chvíle, kdy jsem stál na vrcholku skály a díval se do údolí a ta hloubka na mě šeptala „…skoč!“ Teď si teprve uvědomuju, jaký propastný rozdíl je mezi lákavým pocitem a opravdickým skokem ze skály.

Sednul jsem si mezi racky a zadíval se na obzor moře. Dost dlouho jsem ten zážitek rozdejchával. Za tři hodiny by měli být zpátky na druhý skok. Po dvou hodinách dostávám radiem zprávu, že jim policajti nic neudělali. Ani jim nesebrali padáky, jak se to občas v méně tolerantních státech stane. Jen si prý opsali pasy. Ale u vchodu do parku je odchytli rangeři, kvůli rušení ptáků. Nahoru se dneska už nedostanou. Mám prej si na ně dát dole pozor. Filmy schovávám všude možně, kdyby mi snad chtěl někdo cestou dolů otevřít foťák, nebo něco podobnýho. Cestou dolů si vychutnávám úžasný výhledy. Už z dálky vidím, že rangeři a policajti čekají u branky. Musel bych bejt padlej na hlavu, abych tam tudy šel.

Na hotelovým pokoji koukáme na záběry z kamer. Je to nářez. Nejvíc mě zaráží, že se Vrankova kamera dotkla otevírajícího se Juanova padáku. Dostávám rozpačitou odpověď, že to není úplně v pohodě, ale že Vrank takhle pozdě otevírá vždycky. Každýmu je jasný, co by následovalo, kdyby byl ještě o zlomek vteřiny odvážnější. Vrank říká, že má všechno pod kontrolou a tak už se na nic neptám. Jen letmo zahlídnu Juanův zamyšlený výraz.

Teď jsem si teprve všimnul, že se Vrank tváří stejně vyděšeně, jako tam nahoře, na skále. On tak prostě vypadá, i když je úplně v klidu.

Text a foto: Vítek Ludvík
Sharp-pictures.net

base-jumping4
base-jumping5

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.