outdooring.cz / Outdoor články / Za tatankou na prérii

Doporučujeme:

Za tatankou na prérii

Pomalu se courám ranní mokrou trávou na prérii, farma kde teď zrovna bydlím mi už dávno zmizela z dohledu a kolem mne je liduprázdná zvlněná krajina Nebrasky složená z polí kukuřice a sóji a hlavně z té prérie, ohraničené nízkými ostnatými plůtky na jednotlivé pastviny. Prérii jsem si moc oblíbila...

prerie1

Když jsem se před některými scestovalejšími známými chlubila, že na víc než čtvrtrok jedu do USA, kde budu pobývat zejména v Nebrasce na farmě u krav, častokrát jsem slyšela pohrdavé řeči „psss, co tam budeš dělat, tam je jen tráva a jinak nic...“ až jsem si někdy říkala, jestli dělám dobře. Pohrdavé řeči mne však - naštěstí! - ničím nezklamaly. Pravdou je, že hlavním znakem Nebrasky je kromě kukuřice, marihuany co tam roste jako plevel a skoro žádných stromů všudypřítomná prérie, jenže právě tu jsem shledala být velice atraktivní. Když jsem na farmu přijela a její obyvatelé mne podle amíkovského zvyku řádně vyobjímali, vedla má první procházka právě na pastviny za farmou. A musím říct, že pro mne jako středoevropánka z mrňavé České republičky to byl příjemný šok. Ještě jsem ze sebe nesetřepala pocit natřískaného rychlíku Brno-Praha, dlouhé zástupy na letištích i nervní frontu na imigračním a najednou se přede mnou otevřel hluboký, tichý a obrovský PROSTOR plný od obzoru k obzoru nízké namodralé trávy, jaký jsem ve střední Evropě nikde neviděla. Ten PROSTOR byl korunovaný kupolí obrovité, žádným kopcem ani lesem nepřerušené OBLOHY s velikými červenými a fialovými kupovitými MRAKY. Dlouho jsem pak stála sama v tom PROSTORU, cítila se volně a svobodně jako nikdy před tím a pozorovala tmavnoucí mraky, než se úplně setmělo a kolem mne se nerušené žádným světelným smogem rozsvítilo obrovské přírodní planetárium. A od té doby, i když to bylo mé exchange-family nepochopitelné, jsem se prérií procházela každý den a obdivovala tu OBLOHU, na které se pořád něco dělo.

Neušlo mi, že ještě divnější je mé exchange-family moje snaha o udržení fyzičky. Ne že by to byli typičtí líní američané, práce venku kolem farmy bylo dost a dost, rozhodně to nebyli ani povrchní lidé, ale chodit ven jen tak, pro radost, to se u nich nedrželo. Pro radost bylo kino v - na americké poměry nedalekém - Kearney, nedělní chození do kostela, nakupování v hypermarketech a časté setkávání s přáteli u videa. A tak zatímco já jsem se skoro každý večer vyžívala v běhání po polních cestách protínajících prérii jako šachovnice, postupně si přidávala míle navíc a u toho si ještě nahlas zpívala, křičela či hlasitě a sprostě nadávala ve své mateřštině některým politikům beze studu že mne někdo uslyší, mí domácí sedávali u televize a pokud měli návštěvu, zcela určitě sledovali Tanec s vlky, což byl naprostý hit, protože mnoho z filmu se natáčelo zrovna v jejich domovské oblasti Nebrasky. Často se mi stávalo, že jsem třeba odpoledne myla nádobí nebo pekla buchty, když přijela nějaká návštěva. A pokud jsem po uvítacím vstupu uslyšela v hovoru „...and have you seen...“ (...a už jste viděli...), bylo mi jasné, že teď se půjde nahoru do obýváku a pustí se Tanec s vlky. Sama jsem ten film viděla v nezkrácené verzi snad patnáctkrát a nemůžu říct, že by mně to nějak extra vadilo. Je to dobře udělaný film na motivy skutečného příběhu. Mé domácí na něm, podobně jako mě, uchvacovala osobní znalost exteriérů a já jsem se navíc při jeho častém opakování dobře vpravila do angličtiny. Z lakotštiny, ve filmu použité indiánské řeči, jsem si stejně jako ostatní odnesla znalost slova „tatanka“, což znamená bizon...

A tak se courám ranní osychající trávou na prérii, pomalu slézám na polní cestu, která zde tvoří jakýsi malý úvoz a přidávám do kroku. Dneska po ránu jsem se pěšky vypravila do asi 7mil vzdáleného Pleasantonu navštívit svého dobrého známého, katolického kněze, díky němuž jsem se vlastně na farmu do Nebrasky dostala. Domácí neměli volné auto a byli mile překvapeni, že mi to ani trochu nevadí a ráda se projdu. Předchozího dne jsme moc nepracovali a objížděli autem exteriéry z Tance s vlky. Zastavili jsme se i v přírodním chovném parku bizonů, kde filmaři natáčeli ona velká stáda, velebně procházející prérií.

prerie2

V reálu to s námi vypadalo tak, že nám tatanky velebně obstoupily náklaďáček a už se nehly. Neodešly, ani když se pořádně natúroval motor. Teprve když řidič trknul náklaďáčkem mírně dopředu a mírně dozadu, tatanky nás začaly zvolna opouštět a jedna za druhou mizely přes cestu pryč. Vylezla jsem z auta a fotila. Bylo to úžasné, vidět zblízka tak statná zvířata. I tatančí telátko se mi zdálo dvojnásobné oproti normálnímu teleti. Když jsem byla v autě, fotit jsem zapomněla skorovytočená tím, že moje oko a oko mohutného tatančího býka dělí jen sklo okna. Samozřejmě jsem byla ráda, že tam to sklo bylo, domácí mne varovali, že i když jsou bizoni vcelku mírumilovná zvířata, potkat bez jakékoliv možnosti úniku býka v jeho teritoriu se moc nevyplácí. A tak jsem toho dne potkala tatanky.

Tráva už oschla, začíná to pěkně péct a já jsem tak na půli cesty do Pleasantonu. Míjí mne náklaďáček cestářů, kteří jedou na highway opravovat značky. Udiveně se vyptávají co tam dělám bez auta a nabízí svezení. Když jim vysvětlím touhu po fyzičce i to, že mám prérii ráda, poplácají mne po ramenou, popřejí ať se mi v Nebrasce pořád tak líbí a odjedou. Přidám do kroku, vedro začíná být hnusné.

Za další hodinu a půl už je Pleasanton schovaný jen za kopečkem a také úvoz se prohloubil a je v něm teď poměrně příjemný stín tvořený nízkými cedry. Šup, a jsem citlivým, před lety vymknutým kotníkem v díře, jen to křuplo. Doprčic, nadávám si a vyprošťuji kotník, dneska to na večerní běhání nebude, dneska budu s obinadlem na kotníku sledovat Tanec s vlky. Kulhám k Pleasantonu. Naštěstí se kolem mne vracejí cestáři. Mávnu na ně a oni na mne povzbudivě zatroubí, ukážou jak moc mi drží pěsti, zamávají mi a jedou dál.

Kulhám k Pleasantonu a nadávám. A pak se ulekaně zastavím. Doprčic tatanka! Asi třicet metrů přede mnou se úvoz rozšiřuje a u jeho okraje je rozměrné houští z vysoké marihuany. V marihuaně se jasně rýsuje mohutné hnědě rezavé tělo stojící tatanky. To mi ještě scházelo. Co teď? Vítr jde naštěstí proti mně a tatanka mě necítí, ale utéct nemám kam. Cedry jsou příliš nízké a husté, lézt na ně nemá cenu. Pokud se otočím a půjdu nazpět, tak se s tím kotníkem vrátím možná taky večer. Pomalu kulhám směrem od Pleasantonu a tiše, aby se neurazila tatanka, nadávám. Vyškrábu se na stráňku nad úvozem a sleduji, co tatanka. Ani se nehne. Napadne mne, že se proplížím po indiánsku nad stráňkou, bokem od tatanky a ona si mne třeba nevšimne. Pomaličku se plížím, až jsem s tatankou na nejkratší vzdálenost. Pořád stojí. To je divné, co s ní je? Začíná mi připadat, že to není tak úplně tatanka, vůbec se to nehýbe. Troufale se připlížím ještě o deset metrů blíž. Ze stráňky je lépe než z roviny vidět, že v houštině marihuany stojí starý rezavý vrak kombajnu... Ulehčeně dokulhám do Pleasatonu, kde na mě už čeká voda k pití i obinadlo na kotník. A tak jsem toho dne naštěstí nepotkala tatanku.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.