outdooring.cz / Outdoor články / Yukonské jaro na trap line

Doporučujeme:

Yukonské jaro na trap line

Po třech dnech v Dawsonu a nějakých formalitách s úřady ohledně práce jsme se setkali s naším hostitelem Mikinem, který se vrátil z divočiny, kde zanechal ženu a jednu z vyženěných dcer. Nechtěly ho pustit, umluvil je jen na jeden den a hned musí zpátky, což znamená, že úřadování přerušujeme a využíváme možnosti se svézt a podívat se do buše. Dostat se tam není totiž jen tak. Stejně jsme plánovali, že se na trap-line podíváme a když tam teď jsou, naskytuje se nejlepší příležitost. Náš hostitel Mikin s ženou Joanne a dcerou Mary jezdí na trap-line každý podzim a jaro.

yukonske-jaro1

Trap-line je místo přidělené yukonskou vládou asi o rozloze 40x40 km, na kterém by měli lovit kožišinovou zvěř do pastí. Je to v rámci redukování počtu zvěře, o které se jednou za rok vyplňuje dokumentace. Měli by ulovit minimálně 9 kusů, což prokáží prodejem kožešin v aukci. Pokud tak neučiní a jednou ročně neobnoví registraci, že o trap-line stojí, tak vláda území přidělí někomu jinému. Ne každý tu má trap-line, je tu spousta čekatelů. Joanne získala registraci přepisem od bývalého manžela, otce jejích dvou dcer, Mary a Elizabeth. Nejsou jediní, kdo může území využívat. Mimo nich tam jezdí také outfitters, kteří mají licenci na to vodit tam komerční lovce, nebo průvodci, kteří tam vozí turisty hlavně se psím spřežením nebo na konich. Většinou tam nikoho nepotkáte.

Sbalili jsme si tedy svůj ranec, nasedli do pickupu a jeli asi 100 km na sever na Dempster Highway, kde jsme auto nechali a přesedli na sněžný skútr. Čekalo nás 40 kilometrů jízdy údolím West Hart Creek v Ogilvie Mountains. Pěšky je to náročný dvoudenní výšlap. My se vezeme na skidoo – skútr (asi jako nazývat vysavač luxem) a to tak, že Mikin řídí, pes Luboš mu sedí na klíně, Lucka se za ním veze jako spolujezdec a Mara si stoupne jako dog musher (ten, kdo jezdí se psím spřežením) na saně psího spřežení tažené skútrem. Je k neuvěření, že se dá na pět centimetrů širokých lyžích od saní v třicetikilometrové rychlosti udržet. Ale stejně občas spadnete. Nejhorší je, když projedete houpákem nebo klečí, která šlehá do kolen. Také občas projedete overflow (přetékat), což se vytvoří na potoce se silným ledem až ke dnu a voda, která nemá kam téct, je vytlačena místy na povrch. V noci pak zmrzne a tento proces se opakuje v dalších vrstvách až do jara. Místy se led tak vrství, že tvoří boule. Když touto příjemně mrazivou polozmrzlou vodou prosvištěly Marovy botky stojící na saních a ledová krustička během 3,5 sekundy zmrzla, tak netrvalo dlouho a při jednom z dalších houpáků se neudržel a do řvoucího dvoutaktu volal a volal, ale neslyšeli a ujeli mu jak prasátkové sáňky v mrazíkovi.

yukonske-jaro2

Taky to tam jak v mrazíkovi vypadalo. Přestože teploty se odpoledne přes nulu přehoupnou, v noci směle klesají k -15, a tak se tu drží nejméně 50 cm sněhu. Noční přemrzání nám naštěstí zpevnilo už párkrát projetou a udusanou stezku skidoo. Ta se vine údolím West Hart potoka mezi bílými, holými, tisíc metrů vysokými horami, tu a tam opepřenými drobným kanadským černým smrkem. Člověka z té bílé spousty bolí oči. Jak sjíždíme od pramene dolů, přibývá kleče, to se dá poznat i koleny. Svištíme mezi kilometry dlouhými masivy hor, do obličeje nás jak akupunktura štípají vločky sněhu, které se v přeháňkách snáší z težkých mraků. Po 20 km a ¾ hodině se objeví první lesík vzrostlých smrků. (Vypadají jako naše třicetileté, ale může jim být i 10 krát víc, klima je tu tvrdé.) Z keříků kleče před námi poplašeně vylétávají sněžné koroptve, které očividně dráždí Lubošovo chřípí. Jak zároveň s potokem klesáme, stromy šplhají výš do strání a okolí potoka se černá smrky.

Mikin cestou taky prozrazoval milníky, podle nichž se orientují. Na 10. kilometru je to skalisko u cesty (kopce jsou tu většinou uhlazené), na půl cesty už Moose Valley (Losí údolí) a ve ¾ oblíbený kemp, kde se často táboří, který i my dobře známe z léta před třemi lety, kdy jsme tam strávili dvě noci. Jenže teď je k nepoznání půl metru pod sněhem. Sněhu jsme si měli užít ještě víc.

Na čas v mrazivé divočině

Víte, co je to Yukonské jaro? To je, když v polovině dubna tři dny mrzne -20 stupňů a čtvrtý den ráno je 10 cm čerstvého prašanu. Kterýsi moderátor brněnského rádia mumlal v polovině ledna cosi o tom, že by mělo začít jaro, když náhodou slyšel skřípnout dveře a domníval se, že je to skřivan.

yukonske-jaro3

Asi po dvou hodinách jízdy Mikin zatáčí vlevo na cestu, která není uježděná od velkých skútrů. Odtud už je to jen 100 metrů ke třem boudám, co tu postavili outfitters.

Stojíme před překližkovými, nezaizolovanými chatrčemi z venku oplechovanými. Místo skleněných tabulek plápolá v oknech od medvědů roztrhaný igelit. I po mrazivé jízdě nám úsměvy dokázaly zmrznout ještě víc. Náladu nám spraví slušná kamna v každé z nich.

Mikin pokračoval dál 5 km k jejich srubu. My jsme ohledávali strohé vybavení chat a nacházeli prokousané plechovky a ťápoty od medvědů. Haraburdí, co se hodilo, jako třeba děravý kýbl a hrábě, jsme snosili do jedné plechárny a v ní se uvelebili.

Po rychlé svačině jsme se šli podívat, jak vypadá pravý traperský srub. Mikin říkal, že je to k nim půl hodinka pohodové cesty. Asi po hodině svižné chůze jsme dorazili na místo. Tento srub na hranici trapline si postavili Mikin a Joanne asi před dvěma lety kvůli dostupnosti. Jinak původní tři sruby stojí za masivem hor na Rae Creek vzdáleném odsud dalších 30 km. Kdysi je tam postavil traper Rae. Podle posledních zpráv mají některé sruby vybitá okna a v jedné z nich se zabydlel rosomák, který vše uvnitř zdemoloval. Zvěř totiž uvnitř hledá jídlo, které se proto dává do zásobáren zvaných “cache” (francouzsky "schovat"), které stojí opodál na muřích nohách obalených plechem, aby to medvědům klouzalo.

yukonske-jaro4

Ten, kde jsme zrovna stáli my, postavený na West Hart Creek před dvěma lety, je téměř polozemnice. Dřevená podlaha chybí, desky tu nejsou dostupné. Místo toho stojí srub přímo na zemi v lese mezi smrky, podlaha je nepravidelně vyhloubena asi o půl metru. Stěny tvoří v rozích jednoduše sroubené klády do výšky, aby se mohl průměrný člověk postavit, zbytek nahoru nastavuje krov bez stropu. Rohy jsou jednoduše seřízlé do poloviny, vždy spodní kláda a vrchní na ni. Vzniklé mezery jsou vycpány lišejníkem a mechem, který je třeba obnovovat, protože vypadává a člověk si jej odnáší ve vlasech a na mikině. Klády jsou hrubě odkorněné a nechané bez úpravy. Na střechu jsou nakladeny půlkuláče, na nich silná folie a na ni jsou naházeny drny trávy. Střecha je velmi plytká. Srub má tři malá okna, běžně velké dveře. Uvnitř jsou postele, stolek, lavice a kuchyňský kout s kamny. I ve velikých mrazech je uvnitř krásné teplo, i když vidíte skulinami ven.

Joanne touží ke srubům na Rae Creek dojít, trávila tam se svými dětmi prvních pár let jejich života. Nyní už několik dní prošlapávají ve sněžnicích stezku metr hlubokým sněhem. Postupují nahoru do průsmyku den za dnem, kilometr za kilometrem. Mikinovi se na vzdálené místo moc nechce. My jsme se ale nabídli, že bychom šli, protože jsme zvědaví, jak to tam vypadá. Odešli jsme do svého nového překližkového domova, kde jsme zatopili. V těchto budkách je ihned teplo, ale po chvíli, kdy kamna vyhasnou, je v nich ještě rychleji zima. V noci je příjemných – 19 C. Přikládáme až do rána. Shodili jsme pár suchých stromků v okolí a taky pár kilo.

Další den se vydá Joanne s Mary na Rae Creek a Mikin je vyveze na skútru do průsmyku, pak už půjdou jen z kopce se sněžnicemi. Stejně tak druhý den po nich vyveze do hor nás a společně všichni tři vyrazíme za nimi.

Cesta na Rae Creek

yukonske-jaro5

Domluvili jsme se, že přespíme na srubu a druhý den s nutným minimem v batozích vyjedeme společně s Mikinem nahoru do průsmyku na skútru a odtamtud půjdeme pěšky na Rae Creek, což by mělo být z kopce do údolí. Joanne a Mary odvezl do průsmyku den před námi. Ty se pokouší dorazit na sněžnicích s náskokem. Druhá polovina cesty by měla být led, takže se nohy nebudou bořit do hlubokého sněhu, protože led je díky overflow pořád obnovován a udržován.

Domluvou jsme tedy vyhráli noc v trapperském srubu. Užíváme si vřelé teplo a domáckou atmosféru dřeva. Mara si nenechá ujít šanci obfotit si každý detail – sroubení, trám, kamna či ledový rampouch ozářený teplým světlem petrolejky. Běhá tu se stativem a loví špeky. Jen ta polární záře není přána.

Ráno nás vítá za okny čerstvým mrazem, tak se z vyhřátého klobouku nechce, ale je na čase vstávat a cvičit. Po rychlé snídani a sbalení se zkoušíme nastartovat skútr, ale marně. Taháme za startér, až z nás stoupá pára, nahříváme svíčky, zkoušíme různé triky, zase marně. To už je hodina pryč. Koukáme na tu mašinku a říkáme si: “Vždyť včera jela!” Při hlubokých mrazech jsou občas problémy se startérem, ale po chvíli chytne. “To bude něco jiného, vždyť ani nezabublá.” Do hor nás nevyveze. Později Mikin zjistí, že izolace kabelů je popraskaná a dráty probíjí.

yukonske-jaro6

Zasedla ledová komise a vymyslela novou variantu. Jelikož děvčata jsou už v horách s jednodenním náskokem a my težkooděnci bychom je nedohnali, vyšleme rychlého posla. Jednohlasně jsme zvolili Mikina. Vezme si běžecké ski, hole a děravou větrovku. Holky si braly stan pro jednoho, ve kterém spí dvě a je možné, že strávily někde u prvních stromů na druhé straně hor noc beze snů, přikrčené zády ke kmeni a čelem k malému ohníčku. My budeme všechny jistit ze zálohy v jejich srubu, čekat a ládovat se fazolema. Půjdeme s Mikinem do sedla hor na lehko a cestou uděláme pár fotek.

Místo toho, abychom byli v sedle za pár minut, šlapeme hodinu do kopce a navíc se stahují mračna, jež nám zakrývají výhled do údolí, který bychom si tolik zasloužili. Jdeme s Mikinem do doby, než si nazuje své ski a zvlněný terén sedla mu jen trochu přeje. Ještě ho dál následujeme, jenže brzy nám zmizí z dohledu, a jelikož se Mara začíná na stezce jen dvakrát projeté skútrem dost bořit, obracíme se zpět k domovu. Hory si to zřejmě přejí, protože v tu chvíli vysvítá Slunce. Sestup je úmorný, hlavně pro Maru. Zatímco Lucka lehkou elfí chůzí kráčí po křehké stezce, Mara je neustále po pas ve sněhu, což je zřejmě daň za jeho gurmánskou zálibu z domova. Nezachránily ho ani nucené kanadské poloviční porce.

Zpátky ve srubu nabíráme síly odpočinkem, slabým spánkem (haha, Mara vytuhl jak barin). Spekulujeme, kdy se asi vrátí. Měli by v horách zůstat ještě dva dny, ale Mikin chtěl holky přemluvit, ať se vrátí už zítra, že nemá smysl se v těchto podmínkách trmácet tak daleko. Všechno je ale jinak. Ještě týž večer se vyčerpaný Mikin objeví na prahu. Vypráví, že našel doutnající oheň, u kterého byl vzkaz, ze Joanne a Mary pokračují dál k první boudě na půl cesty na Rae Creek. Je to prý také srub. Bez oken, bez kamen, víc o něm nevíme. Zanechal tam také vzkaz vysvětlující, proč je nenásledujeme.

yukonske-jaro7

Druhy den je vyhlížíme dalekohledem na protějším svahu a kolem čtvrté hodiny nám Mikin hlásí, že už se kutálí z průsmyku. Za chvíli je máme unavené, ale nadšené před srubem. Vypráví o proražení stezky na sněžnicích, o neposedných saních, které si na ledu dělaly, co chtěly, o následování stop rosomáka a naslouchání nočnímu vytí vlků. Došly jen k první boudě a dál se ani nesnažily, když jsme se nepřipojili. Po ujištění se že holky v pořádku dorazily, odkráčeli jsme do svého překližkového domova. Dřeva máme dost, tak vyrábíme teplo o sto šest. Vody je také dost, mícháme ji s moukou a na rezavé rozžhavené plotýnce pečeme pleskánky po vzoru Jana Eskymo Welzla ze Zábřeha na Moravě, známého polárníka počátku 20. století. Ty plní naše hladové jícny na lehkých výletech po okolí.

Další dny trávíme chozením na sněžnicích, focením orlů bělohlavých, procházkami po overflow a stopováním zvěře. Většinou tu chodí jen losi samotáři, lišky, vlci, rysi, rosomáci, sněžní králíci a koroptve. Místní stádo caribou se potuluje ještě někde na severu. Podzimní shozy parohů jsou hluboko pod sněhem, tak se vydáme zpět do civilizace.

Jednoho dne z rána vyrážíme s plnou bagáží na cestu, která vede k silnici. Snažíme se využít náskok a dorazit co nejdále. V případě, že skútr nechytne, chceme urazit celou vzdálenost až k Dempster Highway. Jsme domluveni s Mikinem, Joanne a Mary, že pokud nás doženou na stroji se saněmi, tak nám vezmou batohy. Když mašina nepojede, tak oni přenocují někde na půli cesty.

Od rána jdeme po uježděné stezce svižným krokem, vymrzlý sníh nám skřípe pod pohorkama a každé dvě hodiny děláme 15minutovou přestávku. Jíme pleskánky, pijeme ochucenou vodu. Po pěti hodinách, zrovna když odpočíváme, nás dojíždí trio přátel a nakládá nám batohy na sáně. Urazili jsme 25 km a byli jsme daleko za polovinou a ještě dál do cíle.

Postupně nás Mikin odváží k autu, ve kterém už se po naložení věcí a lidí nenajde místo pro chrabrého gentlemana Maru, a ten si sedá na korbu pick-upu. Po hodině a půl jízdy má pocit, že zadek, kterým seděl na studeném plechu se sněhem, bude umrtven mrazem a později oddělen od těla jako nefunkční část tkáně. Naštěstí ochránil a rozhýbal své údy a dnes se těší jejich činnosti.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.