outdooring.cz / Outdoor články / Viděl jsem tě růst

Doporučujeme:

Viděl jsem tě růst

Smrky a modříny, které nikdo nechce žrát

smrky-a-modriny-ktere-nikdo-nechce-zrat2

Viděl jsem tě růst - kniha

Tak tento až provokativní název kapitoly jsem zahlédla při letmém listování knihou Erwina Thomy „…viděl jsem tě růst“. Název až příliš připomínal reklamy typu „zažraná špína“ či „budete to žrát“, takže jsem si pomyslela, že pokud je celá kniha o dřevě, tato kapitola bude nejspíš o jeho dokonalé chemické impregnaci nejnovějšími prostředky, které jsou tak dokonalé, že se na dřevo nejspíš i samy natřou. Pravdou je opak.

Při čtení knihy Erwina Thomy Viděl jsem tě růst jsem se nestačila divit, jak velkou úlohu může mít na kvalitu káceného dřeva správné postavení Měsíce. Mnoho mých přátel, kteří se zajímají o přírodu a normální život podle ní dobře ví, že Měsíc má vliv na bříška mamin a mnoho miminek se narodí při úplňku. Také léčivé rostliny mají největší sílu, když měsíc stojí v úplňku, a není to žádná nahodilá astrologie, nýbrž přírodní jev, který se dá vysvětlit stejně normálně jako příliv a odliv. Se stejnou normalitou kácívali naši předkové dřevo určené k náročnějšímu zpracování jen ve vymezených ročních dobách a ještě ve dnech, kdy byl Měsíc ve správném postavení. Rakušan Erwin Thoma znovu objevil tyto staré „dědečkovské“ zásady a navíc o nich napsal velmi poutavou knihu, jejíž hlavní myšlenkou je odklon od umělých materiálů a návrat k přírodním. Se souhlasem vydavatele zde předkládám zkrácený přepis jedné kapitoly a přeji zajímavé počtení:

V prosinci 1992, kolem novoluní, respektive kolem sv.Tomáše (21.prosince), vyrazila parta lesních pracovníků, aby na Gerloském průsmyku pokácela značný počet vybraných statných smrků a modřínů. Věděli, že stromy jsem společně s příslušným lesníkem vybral už na podzim. Divili se, že se přičítá význam tomu, kácet stromy jen v určitých dnech, ačkoliv už po celá desetiletí se na podobné věci nikdo neohlížel. Ale co, Thoma je sám lesník, ten ví co dělá. A platit musí stejně….

Lesní pracovníci tenkrát asi nebyli jediní, kdo se divil. I polesný kvitoval mé naléhání na přesné dodržení termínu sklizně dřeva nevěřícným pohledem. Tato mínění jsem respektoval. Ze své cesty jsem se ale nenechal svést. Byl jsem proto přímo na místě v zasněženém horském lese. Sklizeň asi dvě stě let starých modřínů a smrků byla provedena podle mého plánu a na celé věci by nebylo nic zvláštního, kdyby režii nepřevzal zase osud.

Polesný tehdy zaměstnal partu lesních dělníků i po „mých“ dnech sklizně dřeva a kromě „mých“ stromů sklidil ještě jiné stromy na témže místě lesa. Takže poté, co byl pokácen „můj“ poslední strom a uběhl poslední den se správným postavením Měsíce, provádělo se další kácení. Dřevo bylo striktně rozděleno a později poražené stromy se prodaly jiné pile, u níž určité dny sklizně dřeva nehrály roli a nebyly požadovány. Aby se nic nepomíchalo, odvezli jsme „naše“ stromy nákladním vozem na horskou louku, vzdálenou asi sto metrů od okraje lesa, a uložili je tam. 80 metrů daleko od nás zřídil sousední pilař sklad „svého“ dříví. Panovala mezi námi důvěra a nebáli jsme se, že by se něco mohlo zaměnit. O krátkou dobu později zahalila horská zima obě hromady dřeva pod dva metry silné sněhové čepice a kmeny pod touto přikrývkou odpočívaly až do pozdního jara.

V tomto roce jsme měli dlouho co dělat se zářezem listnatých stromů, které byly všechny sklizeny v „dobrých dnech“ v prosinci a lednu a ačkoliv jsem věděl, že kulatiny na horské louce nejsou odkorněny, nedělal jsem si starosti. Souhlasí sice to, že kmeny, které leží v lese ještě i na jaře s pláštěm kůry jsou ideální líhní a rozmnožovacím místem pro lýkožrouty. Ale moje smrky a modříny byly sklizeny ve správnou dobu….

Když ale nadešel květen, přesto jsem zneklidněl a častěji se u svého dřeva stavil. Pokaždé jsem se uklidněně vrátil do údolí, protože jsem nikdy nenašel ani stopu po zavrtávajících se lýkožroutech. Pak přišel i znepokojený telefonát příslušného lesníka, který zodpovídal za to, aby v lese nebylo brouky napadené dřevo. Chápal jsem jeho obavu, ale věděl jsem, že na pile potřebujeme ještě pár týdnů. Než přijde na řadu dřevo z Gerloského průsmyku. „Milý Franto“, slíbil jsem lesníkovi, „když najdeš v mém dřevě jediného brouka, hned mi zavolej a já svatosvatě slibuji, že přeplánuji a pošlu náklaďák, aby se dřevo okamžitě odvezlo a zpracovalo.“ Ta dohoda mi vůbec nebyla nevhod. Na přísné lesníkovo oko jsem se mohl spolehnout a sám si ušetřit kontrolní cesty ke skladu dřeva na výši soutěsky. Co potom následovalo, mě však udivilo ještě více – očekávaný obávaný telefonát lesníka se nedostavil.

Byla už polovina června a horké dny a teplé noci ohlašovaly, že i v horách je vrcholné léto a i ten nejposlednější a nejospalejší lýkožrout už je dávno svěží a pilný. Jednoho takového letního dne jsem přišel na horskou louku s mladým manželským párem. Pro jejich dům se měla zpracovat velká část kmenů. Muž byl ze stavitelského oboru a dobře se vyznal. Když jsme dorazili na výši soutěsky ke skladu dřeva, vtiskl jsem mu do ruky sekyru a společně jsme prohledávali kůru uskladněného dřeva na napadení brouky. Nic - nic, a ještě jednou nic! Na téže louce leželo i několik kmenů sousedního pilaře. Bylo to totéž dřevo, ze stejného místa, skladované na téže horské louce a stejně dlouho – ale sklizené za „nesprávného“, opačného postavení Měsíce, neboť moje sklizeň byla dnem novoluní ukončena, ale u souseda s přibývajícím Měsícem teprve začala. Sousedovo dřevo bylo masivně napadeno lýkožrouty. Každých pár centimetrů jedna vrtná dírka za druhou a postiženy byly všechny jeho kmeny bez výjimky.

Jediným, pro mne rozpoznatelným rozdílem mezi oběma sklady dřeva, bylo různé postavení Měsíce při jeho sklizni v prosinci a pečlivý výběr mých kmenů. Nedokázal jsem sice vědecky zdůvodnit, proč brouci napadli dřevo vzdálené 80 metrů, ale moje kmeny žrát nechtějí. Ze všech let, v nichž jsem sám jako lesník vedl revír však vím, že lýkožrouti mají zcela jemný, neuvěřitelně přesný orientační a chuťový systém. Mezi desítkami tisíc stromů najdou bez problémů ten nejslabší, který dokáže jejich napadení nejméně vzdorovat tokem pryskyřice a obrannými mechanismy. Proto usuzuji, že to, co jsem pozoroval na horské louce, nemůže být náhoda.

„Kdo dřevo kácí na Štědrý den,
jeho dům vydrží desetkrát déle postaven.
Na Fabiána a Sebastiána (20.ledna)
míza proudit začíná.“

Toto staré sedlácké pravidlo mně bylo samozřejmě známé. Věděl jsem, že dřevo pokácené v zimě vykazuje jiné složení látek, než dřevo poražené v létě. Přirozená odolnost dřeva poraženého v zimě proti houbám a hmyzu je vyšší, než odolnost dřeva poraženého v létě. Ale to, že i postavení Měsíce v době sklizně dřeva hraje tak velkou roli pro napadení brouky a možná i pro celou přirozenou rezistenci dřeva, pro mne bylo nové.

Knihu Erwin Thoma Viděl jsem tě růst můžete zakoupit v našem eshopu.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.