outdooring.cz / Outdoor články / Vábení Ducha Karpat - rozhovor

Doporučujeme:

Vábení Ducha Karpat - rozhovor

Kniha Vábení Ducha Karpat je novinkou z oblasti přírodní poezie v próze. Její autorka Věra Koutecká se léta věnuje ochraně přírody a Karpaty procestovala mnohokrát sama nebo i se svými syny. Se svými inspiracemi se nám svěřila v následujícím rozhovoru.

vabeni-ducha-karpat1

Kniha Vábení Ducha Karpat.

Napadlo vás napsat knihu Vábení Ducha Karpat najednou nebo vycházela z více starších textů?

Knížku jsem napsala z potřeby sdělení pocitů, nálad, zážitků z mnohaletého toulání Karpatami – od dětství Beskydami, posléze Rumunskem – tam jsem jezdila zvl. v 80. letech, a hlavně Slovenskem, které mám zažité nejvíce a kam se stále ráda vracím. Zakarpatsko navštěvuji opakovaně po uvolnění hranic v 90. letech. Knížka vznikla v podstatě najednou během asi půl roku, ale zrála v duši dlouho (základ jsem napsala ve vlaku Ostrava – České Budějovice, kde mám syna, a Ostrava – Valšov, kde mám rodiče). Takže: texty ve Vábení... jsou všechny nové.

Kde všude jste se po Karpatech toulala? Kde vás to okouzlilo nejvíc?

Už jsem částečně odpověděla – Karpaty jsou krásné všude, pokud nejsou zničeny lidmi (myslím samozřejmě destrukční civilizaci – silnice, lanovky, hotely, sjezdovky, čtyřkolky, architekturu nerespektující genius loci kraje atd.). Mám ráda jak oblé beskydské kopce, táhlé hřbety polonin, tak i divoká skalnatá pohoří dosahující přes 2000 metrů. Snad nejpříjemněji se cítím v místech, kterým říkám „prostor pro žití“ – tj. mozaikovitou krajinu luk, polí, vesniček, ale i polonin nad horskou lesní hranicí. Moc se mi líbí pastevecká krajina dalekých rozhledů, kde se dá najít střecha nad hlavou v případě špatného počasí a kde hudbu přírody podmalovává klinkání zvonků pasoucích se stád. Dobře – budu jmenovat – ale to už jsem prozradila i v knížce: Velká Fatra, některé části Slovenského rudohoří.

Můžete prozradit místo, kde v knize popisujete neznámou krápníkovou jeskyni?

Ať se čtenáři nezlobí, ale neprozradím. Celá knížka je napsána tak, že „tajná místa“, která jsem nacházela mnoho let, neprozrazuji. Není v tom sobeckost „vlastnit“ něco z přírody, co jiní neznají (ale určitě nejsem jediná, kdo tuto jeskyni či jiná nádherná zákoutí zná). Je to i nutnost takováto místa chránit, nebýt příčinou jejich zničení či poškození vlivem množství kamarádů, kteří by je také chtěli vidět. Určitě tomu rozumíte – člověk se toulá místy, kde se mnoho lidských šlépějí neotiskuje a chová se tak, aby je také neotisknul – ale to jde jen tehdy, když se toulá sám nebo s několika málo nejbližšími. Pokud za sebou natáhne příliš mnoho i slušných lidí, už se z tajného místa stane známé, kde si už medvěd ani vlk neudělají doupě či alespoň místo ke spočinutí. Cítím jako základní povinnost přírodě nevadit a nezpůsobit ani v dobré víře její poškozování.

vabeni-ducha-karpat2

Věra Koutecká s prstnatcem Fuchsovým na odkališti Castaldonovka na Karvinsku - i tak pěkná příroda může vzniknout sama na tak nevábném útvaru, jakým je kalová nádrž, když má dost času... Foto: Zdeněk Polášek.

Proč jste se nakonec rozhodla v knize použít akvarely Ludvíka Kunce? Sama přece hodně v přírodě fotíte...

Asi ve 14 letech jsem objevila knížky Jaromíra Tomečka, které byly ilustrované Mirko Hanákem nebo Jiřím Kráslem. Po mnoha letech jsem se setkala s výtvarníkem ZOO Ostrava L. Kuncem, který maluje částečně podobně. Bylo mi vždy líto, že se s J. Tomečkem nepotkali jako autoři společného díla. Tak jsem to musela napravit aspoň takto – fotky jsou fajn, ale malované obrázky mi připadají neopakovatelnější. Navíc takováto knížka byla velkým přáním L. Kunce. Jak píšu, věděl, protože jsem mu napsala pár krátkých povídání k narozeninám.

Nevzdávám se ale myšlenky na knihu s fotkami – mám vymyšlená i témata – ale jako vše – má to svůj čas, který buď přijde, či nikoli...

Máte velkou zásobu diapozitivů, dělala jste s nimi i přednášky - o jakých tématech?

Prvotně jsem botanik, kytky rostou v krajině, snažím se je fotit tak, aby byly vidět i s okolím. Přednášky byly většinou orientovány na krajiny, které jsem prošla, někdy ale také jen na určitý typ rostlin (třeba skalničky), případně ochranářskou problematiku, pokud přednáška souvisela s profesí – potom se už nejednalo o krásnou nezničenou přírodu, ale třeba právě o tu nejpostiženější průmyslovou krajinu s cílem lidi vyburcovat s tou hrůzou něco udělat.

vabeni-ducha-karpat3

Střevíčník pantoflíček konkuruje velikostí i krásou tropickým orchidejím.

Napsala jste tři knihy o přírodě Karvinska a Ostravska. Lidem z druhého konce republiky může ten region připadat nepřitažlivý. Co je tam zajímavého a jsou tam i místa "neobjevená" a opomíjená?

V době, kdy jsem dělala knihy o Karvinsku a Ostravsku skoro nikdo (kromě profesionálních přírodovědců) nevěděl a netušil, že na Ostravsku a Karvinsku je ještě nějaká příroda. A ona je – a kupodivu v mnohém jedinečná. Je to jako se zdánlivou „šeredkou“ – když se správně upraví a obleče, není žádná žena škaredá. Hlavně ne pro toho, kdo ji má rád, kdo jí rozumí. A tak je to i s krajinou Ostravské pánve. Velkou roli zde mají nivy velkých řek, byť hodně pozměněné civilizací. Ale Odra a Lučina se ještě zachovaly alespoň někde i s meandry. Na nivy a na mokřady, kterých je tu dosud hodně (na Karvinsku paradoxně dík těžbě uhlí a následným poklesům), je vázáno nejvíc vzácných druhů. Ptačí oblast Heřmanský stav-Odra-Poolší na Karvinsku, ač jedna z nejmenších, náleží mezi druhově nejbohatší v republice. A nejedná se jen o ptáky – obojživelníci, bezobratlí, kytky – pokud mají kde žít a růst, můžeme najít stále nové a nové vzácnosti. Je ale velmi náročné přesvědčit investory, aby lokality s jejich výskytem nezničili, pokud se už nejedná o chráněná území. Těch je ale na Ostravsku a Karvinsku žalostně málo. Základní problematikou jsou rekultivace po těžbě uhlí na Karvinsku – pokud se zavezou poklesy hlušinou, zničí se tůně a bažiny. Vysazený les s často nepůvodní druhovou skladbou nemůže přirozené biotopy nahradit. Ale uhlí se pořád těží a hlušinu je třeba někam navézt – je to složité, ale vstřícnější přístup ze strany dolů je přece jen znát - ale obecné povědomí se mění velmi pomalu. Leč to už je záležitostí nejen mojí profese.

Mám v plánu o Ostravsku a Karvinsku napsat také knížku – poezie v próze ze syrového průmyslového kraje – sama jsem zvědavá, jak to dopadne...(Teď dokončuji knížku o Poodří – také s ilustracemi L. Kunce. Mám představu trilogie – hnědavé Karpaty, zelenavé Poodří, černavé Ostravsko a Karvinsko).

vabeni-ducha-karpat4

Pomíjivá krása ledových „krápníků“ pod vápencovým převisem, který byl celý označkovaný medvědím trusem.

Které země a krajiny vás zaujaly při vašich cestách?

Mé duši snad nejvíce harmonuje Skandinávie. Fascinuje mě zvláštní svit bílých nocí i předaleké obzory severu, kde se v nějakých 400, 500 m n.m cítím jako v Karpatech v 1500 m a výše. Mám tam pocit svobodného neohraničeného prostoru.

Při vaší poslední cestě do Albánie už jste fotila s digitálním fotoaparátem. Jaké jsou vaše zkušenosti s "digitálem", nedošla vám baterka?

To jsem zařídila jednoduše – vzala jsem si velkokapacitní kartu a dva akumulátory, které jsem si střídavě nabíjela v autobuse. Na rozdíl od dia jsem fotila dost často „jen tak“ s tím, že co nebude dobré, vymažu. A teď mám problém vybrat obrázky na hodinu, hodinu a půl prohlížení – digitálem prostě fotím příliš inflačně. A výsledek mne mnohdy neuspokojuje – co se týče ostrosti, barevného podání atd. Je to daň za pohodlí. Místo 4,5 kg optiky necelý půl kilogram – holt je to rozdíl.

Na záložce knihy Vábení Ducha Karpat jste charakterizována jako "ochranář na volné noze". Zní to přitažlivě - co si pod tím máme představit?

To znamená, že se starám sama o sebe, nemám žádného šéfa, nemusím se nikomu zpovídat, jen svému svědomí. Když mám hotovou práci (ale to není nikdy...), mohu zapíchnou činnost třeba uprostřed týdne a odjet do přírody. Ale často tomu předchází celonoční „bojovka“, pracovní doba od nevidím do nevidím, velká únava. Říká se tomu „osoba samostatně výdělečně činná“.

Pro každého to tedy přitažlivé není – mohu srovnat – co se týče pracovní doby, je to tak dvojnásobek toho, co člověk stráví třeba na úřadu (vím, o čem mluvím - zkusila jsem obé). Ale zaměstnat bych se už nechtěla nechat – to pro tu svobodu samostatnosti, soběstačnosti...

vabeni-ducha-karpat5

Voda už se vaří! (stará salaš v Nízkých Tatrách)

Má profese spočívá ve snaze alespoň částečně zmírnit tlak civilizace na přírodu. V současné době se velmi rozmáhá stavění všeho druhu - silnic, průmyslových zón, obydlí. Jsme holt bohatý stát a chceme žít na stejné úrovni s nejbohatšími státy světa. Ale kde na to vzít místo? Hodně se odebírá z přírody, která ještě zbyla - provádí se regulace vodních toků, aby bylo možno stavět v jejich nivách, zabírají se volné plochy (louky i pole), krajina je protínána dlouhými liniemi komunikací a energovodů, které znesnadňují (či až znemožňují) volný pohyb živočichů, nebo na nich živočichové umírají při střetu s auty a vlaky - to všechno jsou změny, se kterými se musí příroda vyrovnat. S kolegy píšeme posudky (biologická hodnocení) na projekty staveb či územní plány - podmínky, které v nich stanovíme, směřují ke zmírnění těchto záměrů na krajinu, zvířata a rostliny. Někdy se podaří zachránit z přírody více, někdy je snaha téměř marná - to když vyšší instance určí, že zájem veřejný převyšuje zájem ochrany přírody. Jsme součástí Evropy a proto musíme akceptovat i evropský model ochrany přírody. Proto vzniká soustava NATURA 2000, což je celoevropská síť chráněných území - jsou dvojí - pro ptáky ptačí oblasti (těch je u nás 25) a evropsky významné lokality (těch je několik set, převážně navržených). Na zásahy do těchto území je třeba vypracovat posouzení, neboť podle evropských směrnic je třeba lidské aktivity provádět tak, aby v nich nedošlo ke zhoršení prostředí pro druhy, které jsou v nich chráněny - a to je také jedna z činností, kterou se zabývám.

Toulala jste se přírodou i se svými syny. V kolika letech s vámi vyrazili ven?

S kluky jsem začala jezdit ven, když začali chodit. Nejprve po malých kouscích, které postupně a nenásilně přešly ve vícedenní vandry (když byli ještě dosti malí, nechtěla jsem je zatěžovat batohy –tahala jsem věci pro tři – byla to dřina). Ale touha vypadnout byla silná, a tak jsem byla taky silná. Společné vandry byly nejkrásnějším obdobím mého života – teď už to vím, když jsme každý někde jinde a potkáváme se jen občas...Ale jezdíme pořád, když to vyjde. Tomáš se teď potuluje kolem Bajkalu...

Za rozhovor poděkoval Ctirad Oráč.
Knihu Vábení Ducha Karpat můžete zakoupit v našem eshopu.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.