outdooring.cz / Outdoor články / Sibiří se psím spřežením 3. díl

Doporučujeme:

Sibiří se psím spřežením 3. díl

Stavba trimaranu

sibiri-se-psim31

Ve dnech 24.4 - 5.5. jsem většinu času trávil tím, že jsem velkou dřevěnou rybářskou veslici přestavoval na oplachtěný trimaran.

Nejdříve jsem oškrabal a sedřel smolu. Spáry jsem utěsnil konopným provazcem, přidal pár hřebíků a zalil zvenku i zevnitř novou smolou. Ze skladu sovchozu jsem nafasoval zelenou barvu a začal "krásiť" - natírat fermežovou barvou. Zatímco barva několik dnů schla, dělal jsem z prken plováky. Ve skladu jsou polystyrénové desky silné osm centimetrů, a tak jsem mohl naplánovat vnitřní šířku plováku dvacet čtyři centimetrů a hloubku padesát centimetrů, při délce plováku dva a půl metru.

Domorodí majitelé motorových loděk nedůvěřivě okukovali a říkali: "Ty utoneš! Je to těžké." Neříkal jsem nic a stavěl dál. Vybudoval jsem spojení plováků s loďkou a teď zase domorodci chodili a říkali: "Tys už tady to dělal!" Nemohl jsem jim říct, že jen modely lodí, to by se mně vysmáli a tak jim odpovídám: "Trochu".

Klimov mně dal potřebné množství prken a trámků. Ještě včera na nich zpívali vrabci, jak byly těžké a nevyschlé, ale moje spokojenost nebrala konce. V haldě dřeva jsem zahlédl dlouhý kmen štíhlého smrku. Říkám, že si to vezmu na stožár a dostal jsem souhlas. Kmen jsem na místě přeřezal napůl, protože byl moc dlouhý. Zbytek jsem vlekl po nábřeží na místo stavby. Někdo mě viděl a večer už zvonil telefon, abych nic netahal v ruce, že nato tady mají mašiny. Už jsem si zvykl, že auto je po rusky "mašina". Stožár se mně taky podařil. Zbývalo udělat takeláž a vratiplachtu.

Měl bych asi nejdříve vypsat, jak je to v takové vesnici se zásobováním obyvatel - totiž veškeré žádné. V době, kdy jsem do vesnice dojel, byla cesta do dalších vesnic nesjízdná, řeka ještě zamrzlá, ale také nesjízdná a vrtulník do Okťjabrskoje zase drahý. Ljuba mně vyprávěla o svém podnikání: "Mám v nájmu prodejnu - "magazin". Když potřebuju zboží, tak letím vrtulníkem k nejbližší železniční stanici, jedu tři dny vlakem, ve městě nakoupím zboží a v několika taškách stejnou trasou nazpět. Když to jde dobře, vrátím se za čtyři dny, v horším případě za týden a to se mně nesmí nic přihodit." Je to statečné podnikání, myslím si.

Já jsem potřeboval nářadí a sehnat ho je horor. Zhotovit napínáky lan je nemožné. Vzpomněl jsem si na hřbitov strojů za vesnicí a hledal a hledal. Tam něco, tady něco a tak o mých problémech svědčí napínáky různých délek i průměrů. Plátek do pilky na kov? Hrůza, jeden ve vesnici a to ještě přísně střežen. S pomocí starších ocelových lanek a mnou vyrobených svorek na lanka jsem takeláž jakž takž dokončil. Na vrchol stěžně jsem namontoval kladku pro napínání a spouštění vratiplachty.

Zbývá plachta. Alek mně nabízí stan, ale jako náhradu by chtěl můj spací pytel, a tak jsem od Klimova ze sovchozu raději vzal pytle od krmiva. Dostal jsem jich dvacet a dal je Valerovi, který měl doma šicí stroj, aby ušil plachtu. To jsem ještě nevěděl, jak má rád vodku. Po třech dnech otálení jsem chtěl všechno stáhnout nazpět, že si plachtu ušiji rychleji ručně. Valera se přiřítil na tříkolce (tady ji mají všichni) - a že ne, že je plachta z devadesáti procent hotová a že ji za jednu hodinu dokončí. Při tomto proslovu se klátil sem a tam. Střídavě tedy šil a pil a tak jsem v závěru došil plachtu sám. Šili jsme na stařičké sousedčině Singrovce s ručním kolečkem, která snad pamatovala krále Klacka. Je ale pravda, že šila dobře! Zabalil jsem plachtu a říkám Valerovi, že jdu domů. Valera nechtěl platit, řekl, že je to dárek a že mě ještě domů odveze. Jel jako blázen, smyk střídal smykem, ale přece jen jsme dojeli živí a zdraví.

Trimaran jsem pokřtil „Marie cz„ , aby měla moje žena radost. Vesničané zase chodili a ptali se, co je tam napsáno. Hrdě odpovídám, že jméno mé ženy. Alek si mě dobírá a ptá se, která žena je napsaná na tom stanu? Teď se zase směji já a vysvětluju, že Larisa je můj sponzor. Ukazuji Alekovi vlněné deky, deky pro kluky a botičky na tlapky psům. Konečně chápe.

Střídavě chodíme do tajgy na lov a obden vypomáhám Alekovi s lovem ryb. Tady jsou úlovky pokaždé. Alek mně domluvil u jednoho kamaráda lov na kachny. Vystýlám tobogan dekami a lovec kachen usedá. Odpočatí kluci startují a z naší zanedbatelné zátěže mají jen legraci - lovec se při překonávání nakupených ker nestačí držet. Jak tak delší dobu letíme a nadskakujeme, tuším, že náš pasažér si dlouho nesedne. Ten je ohromený rychlostí psího spřežení a možná začal porovnávat benzín do skůtru s masem pro psy. Sněžný skůtr by nám v takovém terénu nestačil. Lovci bylo odměnou pět kachen. Já jsem žádnou nestřelil a ani vlastně nechtěl. Bylo nádherně, na protějším vyvýšeném břehu tajga, na našem břehu zase nekonečná rovina a k tomu všemu úžasný slunný den. Labutě přistávaly na kousku volné vody a mísily se mezi kachny. Ještě bych tam vydržel delší dobu, ale lovec si asi vzpomněl na svůj zadek a tak navrhl návrat. Nabídl jsem mu místo mushera vzadu na saních, což s viditelným uspokojením přijal. Já kluky umím řídit i ze sedu, koneckonců si cestu pamatují dobře a ani se moc řídit nemusí.

Přišel za mnou veterinář a celkem rezolutně prohlašuje, že musím dát kluky očkovat: "Jsi dlouho na cestě a je třeba očkování obnovit." Trochu ve mně hrklo, ale namítám, že jsou očkovaní na jeden rok a že tedy není třeba očkovat. Chtě nechtě musí souhlasit a přichází zase s tím, že jsou začervení a zablešení a že potřebují vykoupat. Začal jsem chápat, že mu jde o peníze za službu. Jenže já jsem jednou doma cpal kluky jednoho po druhém vykoupat do dvousetlitrového sudu. Byl to horor. Jak sebou mlátili, byli poškrabaní a potrhaní a určitě zažili velký stres. Nabídl jsem veterináři pár hltů vodky a najednou na předpisy a nařízení zapomněl.

Řeka se stále zvedá a já nestačím odstrkávat od svého doku kry. Ale nejen moje loď, i "katěry", dvacetimetrové motorové lodě sovchozu, jsou na tom zle a tam se dokonce větší kry odpalují trhavinou. Jsou ode mne na třicet metrů a já sebou nepřestávám trhat při každé ráně. Upoutala mě vzrušená debata námořníků. Posunky naznačují, že se na řece něco děje. Popadnul jsem dalekohled a šplhám na ostroh k domku Klimova. Vidím před sebou celou řeku jako na dlani a nemohu se zbavit vzrušení při pohledu na "baržu" - třiceti až čtyřicetimetrovou nákladní loď, se kterou si příroda pohrává jako proud řeky se sirkou. Loď se postavila na záď a celá polovina trčí z vody a pak se zase obrací na bok, chvíli mizí pod vrstvou ker a pak se zase objevuje. Je to neskutečné. Námořníci nemají pode mnou na podívanou příliš času a brání se ledovým masám. Já také už musím dolů - chránit svoji bezbrannou Marii. V dubnu mně Alek ukazoval rysku na rouře, kam až stoupne při jarním tání hladina řeky. Je už třicet centimetrů nad ryskou a stále ještě není hotovo.

sibiri-se-psim32

Včera jsem procházel tajgou nad vesnicí a po sněhu není ani památky. Stavba trimaranu se blíží ke konci a počítám, že s odchodem posledních ledových ker odpluji i já s kluky. Jdu na výzvědy k námořníkům, chvíli pozoruji mumraj kolem dotírajících ker a ptám se, kdy to skončí. Odpovídají, že možná ještě dnes. Mám loď zabezpečenou, takže si mohu dovolit nechat ji na chvíli bez dozoru a jdu na jižní konec vesnice, kde je dobrý výhled na řeku. Pár dnů jsem tady nebyl a změna je obrovská. Řeka znásobila svoji šířku jednou i dvakrát. Hledám dalekohledem místa, kde jsme nedávno lovili ryby a nenašel jsem je. Jsou zaplavena. Přichází Alek s rodinou a za nimi další a další lidé. Je vidět, že tato událost je každoročně považována za významnou. Ljuba mi vysvětluje, že opět přijdou ke slovu rybářské loďky opatřené přívěsným motorem, a s nimi i snadnější živobytí.

Nevidíme na ohyb řeky pod vesnicí, ale podle náhlého rachotu soudím, že zátaras se uvolnil a celá jednolitá masa ledu se dala do pohybu. Je to úchvatné a přitom až děsivé divadlo. Uvězněná barža se chvílemi objevuje a vzápětí mizí. Celou hodinu trvá řev řeky, která se uvolňuje z ledového sevření. Podél břehu se pás volné vody rozšířil na sto metrů a kry si zvolily střed řeky pro svoji pouť k moři. Ptám se Aleka, kdy budu moci vyplout. Ten vidí moji nedočkavost, ale brzdí mě slovy: "Ještě si pár dnů pobudeš s námi. Řeka se ještě bude čistit možná týden a nebo i víc dní. Taky půjdou kmeny a ty jsou stejně nebezpečné jako kry. Jsou těžké a nejsou na hladině vidět. Prorazily by ti loďku jako nic."

Nebezpečí už nehrozí a já odcházím za kluky. Dnes jdeme na návštěvu ke známým. Doprovodil jsem Ljubu a nesl nějaké nádobí, čeká se asi víc hostů. Vracím se sám. Slyším z lázně křik kluků. Alek je drhne kartáčem do ruda nad vaničkou s pěnou, polévá čistou vodou a zase je žene na lavice k roztopeným kamenů. Polévá horké kameny a šlehá syny košťátkem po zádech. Ti lapají po dechu, ale drží. Krmím a přemýšlím nad svým pobytem v Karimkari. Před dvěma dny byly dušičky. Pravoslavná církev je drží dvakrát do roka a já byl němým pozorovatelem tohoto církevního svátku na středním Obu. Svátečně vystrojení Sibiřani, ženy s taškami v rukou a pobíhající děti. Na mužích už byl patrný vliv vodky a někteří svoji láhev už přestali skrývat. Stál jsem opodál a nevěděl přesně, co říká kněz, obklopený velkou skupinou věřících. Pak ženy rozbalily balíčky, z krabic rozložily na misky a talíře to nejlepší co měly. Pominu-li vodku, bylo nejvíce pečiva a cukroví. Menší část se položila na hroby k uctění památky zesnulých a tu větší začaly děti rychle hltat a cpát do kapes. Ženy využily příležitosti k poklábosení s příbuznými a známými. Kolem hrobů není moc místa a tak to byla docela talčenice. Ale bylo to pěkné místo na vysokém břehu Obu, kryté ne příliš hustým lesíkem, který připomínal smrkový parčík místy zpestřený a oživený břízkou. Muži, kteří ještě před chvílí postávali a povídali si s nebožtíky, uvolnili místo ženám a sedli si, nebo už i leželi zmoženi vodkou ve stínu stromů. Pak přišlo šero a poslední pozůstalí ještě upravili sladkou pozornost na talířcích a miskách. Některé hroby zůstaly bez dárku, jen plůtek, a nebo to co z něho zbylo, napovídalo, že příbuzní odešli za snadnějším životem. Stále častěji pak bylo vidět psy, ale zdáli se mně jiní, než ti z vesnice, tak jsem si jich začal všímat víc. Podhrabali vysoké plůtky hrobů a nízké hravě přeskočili. Začínám chápat. To jsou psi z tajgy a jejich cílem jsou sladkosti ponechané na hrobech. Za ta léta se to pro ně už stalo zvykem.

Hnědá hlína, zatím bez trávy a pokrytá sotva znatelným mechem, připomínající spíš zelený prach, je signálem zahájení pastvy. Právě v tuto dobu se naučené kravky zastavují u branek jednotlivých domů. Zabučí, někdo z rodiny je dovede do chléva a hospodyně je podojí. Ljuba má svoji kravičku ráda skoro jako svoje děti - je jim totiž doslova a do písmene živitelkou. Využívám blaha ruské lázně a čistím si tělo i ducha.

Ze slastných myšlenek mě vytrhuje Alek a připomíná návštěvu. Tam si svlékáme kabáty a bundy a noříme se do kouřem zamořené velké kuchyně zaplněné bujarými lidmi. Přípitky, tanec, jídlo. Všeho moc a všechno dobré. Hlídám si jen pití, zatímco jídla si dopřávám pořádně. Ryby, sušené plotice střídám se syrovým lahodným muksunem, občas ďobnu brusinku, pečivo. Očkem hodím po Ljubě. Tančíme a díváme se do očí. Má je plné smíchu. Lidé se vznáší se ve víru tance a veselí. Jsou družní v této zábavě a vychutnávají ji beze zbytku. Další bude snad za půl roku, pokud půjde všechno jak správně má...

Kouř špatného tabáku mně hodně potrápil a odcházím možná jako první - poslechnout si ticho noci, na které jsem si tak zvykl. Dohání mě udýchaná Ljuba, podávám jí ruku, aby neupadla do bláta. Kráčíme nocí, díváme se na hvězdy a já vyprávím o kometě, která mě několik nocí doprovázela tajgou...

Dokončuji drobné nedodělky na trimaranu a vyplouvám ještě za bouřlivého počasí na první testovací plavbu. Jeden a půl metrové vlny dávají Marii co proto. Je trošku nemotorná, Maruška, tak jí slibuji delší kormidlo. Proud má rychlost kolem osmi kilometrů a ten zvládáme celkem dobře. Obrátkou nazpět nabírám do plachty plný vítr. Je krásná a jak se patří vydutá. Jsem na ni pyšný - však jsem ji u Valery na podlaze vystřihl do patřičného tvaru. Domorodci vykukují z oken i z vysokého břehu a já se trochu předvádím. Vzpomínám na naši přehradu a obnovuji si techniku plachtění. Tahám vzpomínky téměř zapomenuté a vybavují se mi necky i vor na přehradě v době, když jsem byl malý kluk. Tenkrát to bylo naše království, množství rekreantů zavirovalo přehradu až mnohem později. Pak vidím tátu, hluboce skloněného nad šlapadlem, které jsme spolu vyráběli. A vor, který jsme stavěli s bratrancem a jeho tátou.

Asi Vás napadne, proč jsem stavěl trimaran a ne něco lépe ovladatelného. Hlavním důvodem byla nutnost umístit na plavidle všech čtrnáct kluků, aby měli pohodlí. Stísněný prostor mezi nimi vytváří sváry a to já nechtěl. O nákladu ani nemluvím. Považoval jsem tedy trimaran za jediné východisko. Je pravda, že jsem mohl počkat ještě jeden měsíc na zahájení pravidelné dopravy a nechat se jako platící pasažér dopravit co nejdál na Sever. Taky jsem mohl koupit dvě loďky. Jednu pro mne a jednu pro kluky a pak třeba ještě koupit motor. Jenže, kde nato vzít? Ba ne, bílá plachta nad vlnami velké řeky je něco úžasného. Čekám na příhodné počasí a čekání vyplňuji rybolovem. Kluci vařené ryby milují a nechají v miskách jen kostičky.

Z deníku 6. - 12. května

Trimaran je hotov, ale počasí je pořád nevýhodné. Jezdíme s Alekem rybařit v "pratóku". Vypadá to, že množství ryb se zvyšuje a je tedy třeba toho využít. Pokládáme sítě na všechno, co může v síti uvíznout - i na kachny. Jak takový rybolov vypadá? Vezme se motorový člun a jede se na místo lovu. Tam se síť natáhne, zatíží se závažím a označí plováky. Síť má většinou třicet metrů, ale může být i kratší a nebo se naopak spojí více sítí k sobě. Šířka sítě je jeden a půl až dva metry a je kombinovaná tak, aby se chytilo několik druhů ryb co do velikosti. Mohu jen potvrdit, že to, co tady vidím v síti, jsem ještě neviděl. Pokud najde rybář dobré místo, má v jednom běžném metru sítě i deset ryb. V jedné síti jsme měli šest osmdesáticentimetrových štik, skoro dvacet karasů, pár cejnů a plotic a tlouště jsme ani nepočítali. Pokud je rybář movitější, položí více sítí a má tím více šancí na slušnější život. Alek mně vysvětloval, že v této době vlastně pytlačíme a že je povolen lov jen na karásky.

Pak přijel inspekční katěr z Majsinska a Alek několik dní na ryby nemůže. Docela ho to vzalo. Zítra vyjíždím a chci se ještě dnes rozloučit se všemi, které jsem znal a kteří mně pomohli. Znamenalo to obejít celé Karimkari. Fotím. Saša se mně postavil před Praktiku, a tak jsem ho zvěčnil na dvorku s kůlnami i chlívem v pozadí. Před baňu, kde jsem žil skoro celý měsíc, naběhla celá rodinka. "Musíš nacvičit psy na loďku", radili rybáři, když jsme se naloďovali.. "Ně nádo" (není potřeba), odpovídám a kluci mně dávají za pravdu. Brodí se tři metry vodou a vyskakují na palubu s jistotou starých mořských vlků. Předpokládal jsem, že pach, který jsem při stavbě na lodi zanechal, pomůže klukům překonat strach z vody. Z vyprávění obských plavců jsem věděl o bouřích, které mě určitě neminou, a tak jsem všechny kluky přivázal na řetěz vedený po obvodu paluby. Gumovou plachtu od Aleka jsem zatím nechal v podpalubí. Měl jsem v plánu ve volných chvílích postavit psům přístřešek, něco na způsob stanu. Marie byla v plné polní, posádka na palubě. Čtrnáctého května, za účasti přátel vyplul trimaran "Marie cz" pod českou vlajkou na tisíc kilometrů dlouhou plavbu po šesté největší řece světa. Otáčím loď do správného směru a napínám plachtu. Je dobrý vítr, říkají mu "popůtný". S tímto dobrým větrem v zádech opouštíme přístav, přátele a Karimkari.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.