outdooring.cz / Outdoor články / Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Doporučujeme:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

miloslav-nevrly-rozhovor

Některé knihy Miloslava Nevrlého

Jaké máte pocity z nového, podle mě krásného, vydání Vaší knihy Karpatské hry po vícero letech?

Jsem rád, že se Vám poslední, sedmé vydání Karpatských her líbí! Myslím, že ještě větší radost z toho bude mít vydavatelka knihy Alena Beňadiková - majitelka a zároveň jediný zaměstnanec jejího nakladatelství „jedné ženy“, které nazvala Vestri. Nebyla si jistá, jak čtenáři přijmou, že tulácká knížka, která nikdy nebyla k dostání v běžných knihkupectvích a kterou dosud lidé znali jen brožovanou a s černobílými kresbami, vychází na křídovém papíře, s barevnými snímky a navíc v plátěné vazbě. Myslím ale, že i v tomto případě, podobně jako u předchozích titulů, které vydala, měla Alena ve volbě formy knihy šťastnou ruku. Díky současné „knižní podobě“ si, možná, všimnou Karpatských her i lidé, kteří by se o knize jinak nedozvěděli.

V jaké době jste vlastně Karpatské hry psal?

Trochu jsem se o tom zmínil už v doslovech k oběma předchozím „skautským“ vydáním z roku 1992 a 2000. Poté, co komunisti, již podruhé za dobu své ničemné existence, zakázali v srpnu 1970 skauting, stali se z chlapců, děvčat a vedoucích 12. skautského oddílu „tomíci“, tedy členové TOMů, turistických oddílů mládeže. Vystřídali jsme za devatenáct let několik libereckých tělovýchovných jednot, nakonec jsme zakotvili až do roku 1989 v TJ Dynamo. Ze začátku jsem po červencových stanových táborech s mladšími tomíky, jezdil se staršími ještě na srpnové puťáky do slovenských Karpat. Pak jsme se rozhodli, že se vydáme do větších karpatských dálek. S tomíky „roverského“ věku, tedy s těmi nad patnáct let, jsem proto chodil v letech 1975 až 1981 na každoroční třítýdenní putovní vandry do rumunských Karpat. Abych se neopakoval: jak takové cesty vypadaly, jsem popsal v povídce SPERHO, která vyšla v knížce Větrné toulání. Tu vydalo v roce 2005 a znovu 2007 Tiskové a distribuční centrum Junáka v Praze.

Na Vánoce jsme s oddílem jezdili na lyžích z Liberce na Jizerku do chaty libereckého muzea. Tam jsem jako „dárky“ rozdával účastníkům letních rumunských putování i krátký popis pohoří, která jsme prošli. To byl základ pozdějších Karpatských her. Tehdy neexistovaly mapy rumunských hor, a tak když jsem se dozvěděl, že v Ústí nad Labem vydávají tamní vysokohorští turisté a horolezci nějaké průvodce po Rumunsku, napsal jsem jejich vydavatelům, Poldovi Kukačkovi a Vláďovi Sloukovi, aby mně nějaké poslali. Abych prokázal, že nejsme žádní začátečníci, přiložil jsem k dopisu i ony moje krátké „dárkové“ popisy hor, kterými jsme již v Rumunsku prošli. Odepsali mi, poslali co vydali, ale za to ode mne chtěli, abych napsal řádného turistického průvodce k nějakému pohoří. Do toho jsem ale neměl chuť a asi bych to ani nesvedl.

Moje výmluvy velkodušně přijali a navrhli, že vydají – po jejich rozšíření – ony „vánoční“ popisy našich cest. Každé pohoří muselo mít dvaatřicet řádek. Rozšířil jsem tedy popisy podle jejich přání. Ale i pak to bylo na knížku příliš tenké a tak jsem –z pilnosti – přidal i oněch třináct her, sám ani nevím proč. Psaly se mi lehce a snadno, vzpomínal jsem při psaní na své dávné osamělé cesty po slovenských horách a na to, co krásného a ojedinělého jsem na nich prožíval. Zdá se, že to byl šťastný nápad, protože myslím, že většině čtenářů se tento „herní“ dodatek zamlouvá víc než popisy pětatřiceti rumunských pohoří. Popisy sice zcela pravdivé, ale pro turistické použití asi málo akurátní. Karpatské hry tak získaly dvojí tvář, a poprvé tak vyšly, psané ještě na psacím stroji, v roce 1982. A to je asi všechno.

Všechny Vaše knihy mají i nádherné fotografie. Jakoby mluvily stejnou řečí jako Vaše texty. Jak jste se k těm výjimečným fotografům dostal?

miloslav-nevrly-rozhovor2

Miloslav Nevrlý

Máte na mysli, kromě Karpatských her, asi Nejkrásnější sbírku, Chvály Zadní země a Kryštofovo Údolí-putování časem a krajinou. Je to opět bezpochyby zásluha nakladatelky Aleny, která všechny ty knihy vydala. V případě Nejkrásnější sbírky pečlivě vybrala a většinou i navštívila víc než dvacet špičkových fotografů-krajinářů z celého bývalého Československa, a získala od nich několik tisíc snímků. Z nich pak vybrala – spolu s naším asi nejlepším knižním grafikem Miloslavem Fulínem – 171 snímků nejkrásnějších krajin národních parků a chráněných krajinných oblastí. Byla to obrovská práce, a mně nezbývá než dodatečně ještě i touto cestou poděkovat jak Aleně tak i panu Fulínovi.

Pro obrazový doprovod Chvál Zadní země si Alena vybrala Vladimíra Širla z Děčína, o kterém si myslím, že nejlépe ze všech současných fotografů je schopen postihnout ducha roklí a skalních měst Labských pískovců, známých jako České Švýcarsko. Byla to opět šťastná volba, a i v tomto případě odvedl stejně dokonalou práci znovu pan Fulín.

Pro fotografický doprovod obsáhlé kroniky nejkrásnější obce Ještědského hřbetu Kryštofova Údolí jsme zvolili mého přítele a také špičkového fotografa Siegfrieda Weisse z Jablonce nad Nisou.

A poslední vydání Karpatských her? Kdysi, je už to hodně let, se na mne přijel podívat z Brna neznámý, tehdy asi osmnáctiletý kluk. Říkal, že se mu natolik líbí moje Kniha o Jizerských horách, že chtěl vědět, jak vypadám. Jmenoval se (a dodnes se jmenuje) Otto Hauck. Pak se mu asi zalíbily i Karpatské hry, protože začal jezdit do rumunských hor. Slíbil jsem mu proto, že kdyby Karpatské hry měly někdy vyjít jako řádná kniha a s fotografiemi, bude první, na koho se se žádostí o snímky obrátím. To jsem také po letech splnil. Jeho krásné snímky se v Karpatských hrách takřka rovnoměrně střídají s fotografiemi již vzpomenutého Sigiho Weisse. O několik „náladových“ snímků požádala Alena ještě dalšího význačného jabloneckého fotografa Miloslava Kalíka a také paní Věru Kouteckou ze severní Moravy. A to je opět všechno.

Co jste čítával v mládí a jsou nějaké knihy, ke kterým se vracíte i dnes?

Stejnou otázku mi před několika měsíci položili redaktoři liberecké literární ročenky Kalmanach, která vyšla letos na podzim. Bylo by proto asi zbytečné, abych teď jinými slovy říkal to, co už v tom veleobsáhlém interview vyšlo. Čtenářům Kalmanachu jsem odpověděl: V mládí jsem četl všechno, na co mně padl zrak. Nasával jsem slova a myšlenky jako houba vodu. Uměl jsem číst – alespoň rodiče to později tvrdili – už od pěti let. Tatínek mě zásoboval poctivými českými knihami: plakal jsem, když Božena Němcová nechala svoji Babičku zemřít a miloval Aloise Jiráska. Od něj jsem přečetl úplně všechno, co napsal; stejně jako o deset let později celé dílo Dostojevského. Hltal jsem knihy o cizích zemích, byla to tehdy jediná možnost jak poznat daleké kraje. Pokud byly ty knihy i duchovně umocněny a navíc „oděny do literárního roucha“, pak byly nedostižné: dlouho jsem považoval Bílou velrybu Hermana Melvilla za nejkrásnější knihu světa. Udělal jsem si seznam knih, které mě nejvíc okouzlily a každý rok do něj připsal jednu, toho roku nejkrásnější. Před půlstoletím jsem opovážlivě napsal dopis nositeli Nobelovy ceny Hermannu Hessemu, jak mě učaroval jeho Knulp. Odpověděl mi – stařec již téměř slepý – i podepsanou fotografii poslal. Měl jsem období německé, americké, severské, francouzské; konce by to nemělo, nutno proto s výčtem skončit. Závěrem: myslím, že nejhlubší vliv na mě v mládí měla díla ruských spisovatelů; na ně nedám dopustit. Očarovaný poutník N. S. Leskova je nádhera!

A dnes? Zdá se, že houba je slovy a myšlenkami téměř nasátá. Ptáky již nechytám, na kytaru nebrnkám a neodbytné nutkání k četbě knih se také nedostavuje, a když, tak už jen zřídka. Je nutno jen louskat – v podstatě nesmyslně – povrchní denní tisk, a ani přírodovědných a zeměpisných časopisů neubývá; konce to nemá. Řadu knih také již nejsem schopen dočíst do konce, věc, která se mně dřív nestávala: jako by cosi ve mně si mimovolně uvědomovalo, že čas se krátí a je stále vzácnější. Z knih ke mně proto přicházejí v čase noční četby nejčastěji chasidští rabíni; spisovatelé mimo čas a prostor. Četba historických románů je už vyloučena. Přesto: Umberto Eco, zprvu odmítaný, byl nakonec podivuhodný, sám se tomu divím. Při čtení věty jeho knihy, že jedna z žen byla pro mladého mnicha pulchra et terribilis ut castrorum acies ordinata – pro svou krásu strašná jako vojsko pod praporci –, jsem opět pocítil dávné okouzlení jedinečností a nádherou slov. Nejčastěji dnes otvírám ale jenom kompendia, manuály, atlasy, souhrny, přehledy, naučné slovníky. Je to úpadkový, ale asi zákonitý konec. Punktum.

Působíte ještě ve skautském hnutí?

Už dlouho ne. Začal jsem asi ve dvanácti letech a jako řadový pražský skautík jsem se dožil po válce prvního komunistického zákazu Junáka. K návratu mě přiměl až v roce 1968 Miloš Zapletal, skautský spisovatel, který jako já žil (a oba dodnes žijeme) v Liberci. Podlehl jsem jeho nadšení a pomáhal mu vést do roku 1970 jeho 12. skautský oddíl. O dalším osudu tohoto oddílu jsem již obsáhle psal v odpovědi na Vaši druhou otázku. Po dalším vzkříšení skautského hnutí v roce 1989 jsem už jen krátce a zcela nepatrně „činovničil“ v obnoveném oddíle, který se jmenuje podle rumunského pohoří Šurean. Brzy jsem ale skončil: ve třiasedmdesáti letech bych už vypadal žertovně mezi skautskou mládeží. Tu musejí vést také mladí lidé.

Vaše knihy v člověku tříbí citlivost k přírodě a pomáhají otevírat oči - vnímat i zdánlivě malé a okrajové věci. Děti ale tuhle schopnost mají. Co myslíte, že ji v nás ubíjí, až se z lidí stávají stále zaměstnaní a stresovaní konzumenti pseudopodnětů?

Zdá se mi, že jste si vlastně na tuhle nejednoduchou otázku odpověděl sám. Právě to, že se dospělí lidé soustředí na „nedětské“ problémy – vydělávání peněz, společenskou prestiž a kariéru – nutně vede k tomu, že to, co je v dětství či mládí hluboce zajímalo a oslovovalo a co považovali za důležité, se pro ně pozvolna stává malým a okrajovým. Zachovat si i v dospělosti dětské či mladé vidění světa je opravdu velmi nesnadné a většině lidí se to asi nepodaří.

Z Vašich textů je vidět bohatá znalost rostlin a zvířat. Jako by to byli všechno Vaši staří známí, se kterými, když procházíte kolem nich, se už dobře znáte. Jak jste získal tak dobré znalosti přírody?

Mám to vlastně v popisu práce. Vystudoval jsem v letech 1952–1957 systematickou zoologii na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity. A nejen zoologii: součástí studia byly i přednášky ze systematické botaniky. V roce 1954 jsem si koupil právě vydaný Klíč k úplné květěně ČSR docenta Josefa Dostála, a několik let jsem tu tlustou a těžkou knihu nosil v ruksaku na svých letních cestách po slovenských horách a určoval podle ní neznámé rostliny. Myslím, že ze zoologů z našeho ročníku jsem znal „kytky“ asi nejlíp. Ta půlstoletí stará kniha, kterou mně – po úspěšně složené zkoušce z botaniky v lednu 1955 – docent Dostál podepsal, mě provází dodnes. Zamiloval jsem se do trav, kterých je u nás několik set druhů, a tak jsem měl nakonec velký herbář těchto rostlin čeledi lipnicovitých. Trávy jsem si v ruksaku nosil domů nejen z Československa, ale i z Rumunska, Bulharska, Polska, Maďarska, Německa. Do jiných zemí mě komunisté nepouštěli.

Ze „zvířat“ jsem měl nejhlubší vztah k ptákům, ale o nich budu psát až v následující, poslední otázce.

Kdo nebo co Vás v životě ovlivnilo ve vztahu k přírodě?

Byli to právě asi ptáci. Proplul jsem s nimi krásně mládím od kvinty gymnázia až do maturity. Předtím, do doby než jsem ve svých čtrnácti letech přečetl několik stránek z knihy Hrad na Podlesí, kde se, jen zcela okrajově, psalo o tom, jak nějaký venkovský kluk kdysi lovil v Pošumaví černohlavou pěnici, jsem se o ptáky ani o přírodu sebeméně nezajímal. Podobně jako nikdo z mé rodiny ani z mého okolí. Popis lovu černohlávka v jitřním lese mě ale natolik zaujal, že jsem začal pátrat, kdo by mně o ptácích prozradil víc. Složitě jsem se dozvěděl, že ptáky se u nás zabývá Československá ornitologická společnost a napsal jejímu tajemníkovi. Tehdy, na podzim 1948, jím byl Walter Černý, docent zoologie na Přírodovědecké fakultě. Napsal jsem mu, odpověděl mi a pozval na fakultu. Půjčoval mi pak odborné knihy a také mě seznámil se svými studenty, vysokoškoláky. Stal jsem se členem Čs. ornitologické společnosti a začal sám chytat a kroužkovat ptáky. Jezdil jsem za nimi po celém Československu a po maturitě jsem se přihlásil ke studiu na Přírodovědeckou fakultu k docentu Černému a vystudoval vysokou školu.

Dnes ale vím, že nejkrásnější na mém vztahu k ptákům a jejich prostřednictvím i na vztahu k přírodě, byl začátek. Čas, kdy jsem jako kluk stál koncem března na břehu Vltavy a vzrušeně pozoroval, jestli modrák – nádherný pták, který táhl v časném jaru říční údolím na daleký, pro mne nedosažitelný sever Skandinávie – se chytne ve vrbovém houští do sklopky s moučným červem. Takové okamžiky jsou v životě k nezaplacení.

Miloslav Nevrlý, Vánoce 2006
Za rozhovor děkuje Ctirad Oráč

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.