outdooring.cz / Outdoor články / Kdysi na jednom potlachu...

Doporučujeme:

Kdysi na jednom potlachu...

Stojím u Oslavky, která v mrazivém počasí konečně začíná na okrajích mírně zamrzat. Slunce jiskří přes tenoučký ledový lem a prostředkem řeky se žene temný proud vody. Stačí jen přivřít oči a už ke mně zas a znovu přicházejí vzpomínky na veselé i neveselé příhody, které jsem na této legendární trampské řece prožila. Ouvej, uklouzla mně noha a málem jsem spadla do vody. Málem. Jako tenkrát, když mne na stejném místě málem upustil můj nápadník.

kdysi-na-jednom-potlachu

Kolik že mně to tenkrát bylo? Sladkých osmnáct, dá-li se o člověku, který sotva skončil učení na maturitu a už se zase musí učit na zkoušky na výšku říct, že si žije sladce. No, jako "dolce vita" mně to tehdy rozhodně nepřipadalo. Opékám se tak na dece na zahradě, před sebou haldy knih a z hlavy si pořád vyháním myšlenku, že na jedné osadě na Oslavce se dneska pořádá potlach. Ne ne, říkám si, ty se holka musíš učit a hotovo, disciplína na prvním místě, žádnej potlach! O dvě hodiny později jdu do kuchyně uhasit žízeň. Zvoní telefon. Zvedám suchátko:"Haló".
"Ahoj studentko, dneska si pro tebe navečer přijdu, půjdeme na potlach."
Ruda. Neodbytný jako vždycky. Vlastně ani nechápu, proč si mne vybral jako objekt své touhy, když mu pokaždé donekonečna opakuju, že mám jiné plány, než se po maturitě vdát a usadit a pak už mít jen samá pozitiva a sociální jistoty.
"Rudo, já nikam nejdu, musím se učit".
"To ty říkáš jen tak, já se stavím."

Hodím Rudu za hlavu a jdu se znovu učit. Teprve navečer knihy odložím, slastně se protahuju na karimatce a dívám se na zářící Večernici. Pozítří jsou zkoušky, ještě si to musím všecko zopakovat. Zvonek.
"Rudo, co tady děláš?"
"No, jdeme na potlach."
"Ale já jsem říkala, že nejdu."
"To ty říkáš vždycky jen tak."
"Krucinál neříkám. Musím se učit a nikam s tebou nejdu!"
"Ty seš teda dobrá, já se sem tahám přes řeku, kluci už jsou dávno tam, naráží se pípa, Ťapin donesl kazety Kryla co nahrál na Svobodce, Lasička tam bude ukazovat ty svoje silový cviky. A hlavně tam všichni mají svoje ženský jen já tam jak blbec budu sedět sám. Kvůli tobĚÉÉ!"
Poslední slabika byla pronesena skoro s umíněným brekem. A takhle vydírá pokaždý. Ten člověk mě štve! Zlost se mně dere až do krku: "Tak já teda jdu." Vztekle beru svetr.
"Ne, nechoď, já chci, abys se mnou šla ráda, tohle nemá cenu."
"Ne, já jdu, protože mně nestojí za to, abys pak desetkrát denně volal a vyčítal, že jsem tam nebyla a že ti to dělám schválně."
"Rudo", zastaví jej moje matka:"Naše holka měla minulý týden angínu a navíc je uhřátá jak se pořád učí na zahradě, musíš ji přenést přes řeku aby nenachladla".
To můj dotěrný obdivovatel svatosvatě slibuje a s podvečerním šerem vycházíme na pět kilometrů vzdálenou osadu.

Je světlá noc, měsíc se sice někam schoval, ale hvězdy blikají jako diamanty a v jejich světle se nad řekou vznášejí cáry mlhy ne nepodobné rusalčím závojům. Celá cesta na osadu vede kolem řeky a slibovala by nádhernou romantickou procházku, kdyby. Kdyby tady se mnou byl někdo jiný, někdo, nevím vůbec kdo, ale určitě ne Ruda, který se mne zrovna rozhoduje vzít do náruče, protože jsme přišli k prvnímu brodu. Drží mne v náručí, tenisky svázané a přehozené přes rameno a na každém kroku heroicky syká bolestí, abych viděla, jak moc je pro mne ochoten trpět. Jde pomalu a kolísá. Chmurně uvažuju, že jsem měla jít po svých a namočila bych si jenom nohy, takhle budu možná mokrá celá.

"Jauvajs!" zařve v ten okamžik Ruda. Povolí ruku kterou mě drží v podpaždí a já málem letím po zádech do Oslavky. Naštěstí se chytím Rudy pevně kolem krku, ten silně zavrávorá, ale nakonec všechno ustojí. Nadává, že si něco ostrého zarazil do chodidla. Udělá další dva namáhavé kroky a jsme na suchu.
"Ukaž, podívám se, co to tam máš", nabízím se. Vytahuju baterku a svítím na chodidlo. Ruda se odvrací, protože z mnoha věcí, které nesnáší, je pohled na krev hned na prvním místě. Na chodidle je maličká krvavá oděrka, asi od kamene, ale díky studené vodě ani nekrvácí.
"Ježíšmarjá", volám poplašeně na tyhle dva svaté: "Rudo, ty tam máš strašně hlubokou ránu, to je tak na sešití. To tě fakt musí strašidelně bolet." Ruda se kroutí bolestí.
"Co teď s tím budeme dělat, jak to vyčistíme?" fňuká bezradně. Říkám, ať si na to namočí. Tváří se zhnuseně. Nabízím se, že mu na ránu rozžvýkám jitrocel a zavážu to devětsilovým listem, ale tak velký tramp zase Ruda není a bylinám nevěří. Rychle se rozhoduje, že musíme dojít na osadu a odtamtud se s někým silným dostat na pohotovost. Po celou zbývající cestu na osadu tedy podpírám sténajícího Rudu a snažím se mu vysvětlit, že otrava krve a z ní vyplývající fatální konec většinou nenastává za půl hodiny po zranění. Tohle jsem tedy nějak přehnala...

Mezitím dojdeme k osadě, kterou od nás dělí poslední brod.
"Hééj", volá Ruda."Pojďte nám někdo pomoct!"
"Co se děje?" Volá z druhého břehu Maťa. Ruda do večerního ticha pohnutě líčí své těžké zranění, vykrvácení, možnou otravu krve i to, že se mu to stalo kvůli dámě jeho srdce, kterou chtěl ochránit před nachlazením. Kluci na druhém břehu jsou docela vyplašení a okamžitě se vydávají za námi. Rudu přenáší na druhý břeh nasvalený Lasička a mne už ani nevím kdo.
"Rudo, ukaž jak je to hluboký, třeba s tím něco můžeme udělat i tady", říká roztřeseně Ťapin u ohně. Ani Popelka by svůj škrpál nesundávala okázaleji, než Ruda svou tenisku. Studená voda udělala svoje, na chodidle není poznat ani škrábanec.Všichni kolem se pochechtávají a když Ruda nahodí ten nejméně chápavý výraz, začnou se řehtat nahlas.
"Teda Rudo", nevydrží to Bujón: "Já jsem si vždycky myslel, že v tobě není kouska smyslu pro humor, ale tohle se ti povedlo. Dyť já jsem ti to sežral i s navijákem." Ruda se konečně podívá na své zdravé chodidlo.
"Ale kluci, já jsem tam měl fakt ránu, strašnou, tak na sešití," dušuje se opravdově. Veselí nebere konce.
"Ty seš teda šašek, a já jsem tě ještě nesl přes řeku," směje se Lasička.
Ruda se tváří naprosto zdrceně.

Víš, Rudo, tys to měl tenkrát opravdu těžké. A já jsem se ti za tenhle kousek nikdy ani neomluvila. Ale jedno pozitivní to sebou přineslo: konečně sis uvědomil, že asi nebudu ta pravá. Jakže ses to tenkrát ptal? Koho tedy chci? Mělo smysl ti vysvětlovat, že zatím nikoho? Že ty jsi vlastně šťastný člověk, protože tenhle život ti vyhovuje a chybí ti jenom slečna, se kterou by ses mohl předvádět kamarádům, zatímco já jsem si už rok před tímto potlachem byla okouknout železné zátarasy na Pohansku a pořád přemýšlím, kterou dírou z našeho socialistického ráje pryč? Že mně nestačí si na kovboje, indiány, Yukon nebo Grand Canyon jenom hrát, ale chci to všechno zažít doopravdy?

Možná, Rudo, že když teď zašeptám do Oslavky omluvu, voda ti ji donese. Cestovala jsem potom opravdu hodně a ani jsem nemusela přestřihávat dráty, protože než jsem se rozhodla, že nejdřív zkusím dodělat školu a až potom půjdu, přišla revoluce. A já jsem se pak přes Colorado, Kalifornii i Blacky Hills moc ráda zase vrátila sem na Oslavku. Je mi krásně lehce a chce se mně smát. V jiskřičkách slunce na začínajícím ledu znovu vidím odlesky osadního ohně a nikým nepochopeného Rudu, který nešťastně obchází všechny potlacháře a každému zvlášť vysvětluje:
"Ale já jsem fakt měl na noze strašnou ránu."
"Jo, Rudo, seš vtipnej, to se ti doopravdy povedlo."
"Já jsem ale mohl dostat otravu krve, já fakt nevím, jak se mně to tak rychle zahojilo."
"No, jó, Rudo. Tak toho už nech, byla to dobrá sranda."
"Ale mně to strašně bolelo, ani jít jsem pořádně nemohl."
"No jasně, tak už toho nech!"
"Ale já jsem tam fakt měl krev!"
"Rudo, opakovaná sranda už srandou není, radši si vem pivo a už kušuj."
"Ale já fakt...."
"Rudo!!!"

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.