outdooring.cz / Outdoor články / Jó, to bylo v Dakotě...

Doporučujeme:

Jó, to bylo v Dakotě...

Indiáni – část první, neveselá

jo-v-dakote-indiani1

Prérijní indiáni nežili jen v týpích. Toto je hliněné obydlí s proutěnou konstrukcí, porostlé trávou.

Americká města, která jsem navštívila, mne až na pár výjimek moc nenadchla. Většinou jsou nudná, lidé mnohdy jezdí i půlkilometrové cesty autem a v šachovnicovitě uspořádaných ulicích se jen málokdy někdo prochází. Pravda, já jsem USA projela jen v jejich střední části od Nebrasky na sever a poté příčným směrem z L.A. do N.Y.C. Vůbec jsem tedy neviděla tak úžasná místa, jakými musí být New Orleans či San Francisco.

Ale i tak mne vždycky zajímaly víc přírodní parky nebo skutečný život mých dětských hrdinů, indiánů. Proto jsem byla ráda, že mne má hostitelská rodina v Nebrasce pozvala na výlet do Jižní Dakoty, kde mi chtěli hlavně ukázat Mount Rushmore – podle jejich mínění jeden z nejvýznamnějších památníků toho, co Američané v rámci oslavování své svobody a nezávislosti dokázali. V Jižní Dakotě je však mnohem víc pozoruhodností (v kladném i záporném slova smyslu), než známá Mount Rushmore, čili čtyři prezidenti vytesaní ve skále.

Hned za hranicemi Nebrasky leží nechvalně známé městečko Wounded Knee, u kterého se 28.prosince 1890 udál poslední oficiální velký masakr indiánů. Sedmá kavalerie tam surově vybila na dvě stě padesát lidí, včetně žen a malých dětí. Ti indiáni nedělali nic jiného, než že se ve velkém množství shromáždili na jednom místě a tančili tanec duchů. Přestože se neomylně ukázalo, že nechtěli proti nikomu bojovat a byli prakticky neozbrojení, Kongres za ten masakr udělil vojákům 32 medailí za zásluhy!

jo-v-dakote-indiani2

V indiánské rezervaci v Pine Ridge dnes.

Když se o případ později zajímaly skupiny zabývající se právy indiánů, představitelé sedmé kavalerie si klidně tvrdili, že indiáni byli po zuby ozbrojení, děti tam neviděli a navíc bylo těžké rozeznat indiánskou ženu od muže… Od Wounded Knee žádnou fotku nemám, ani já, ani mí přátelé jsme neměli zájem zastavit se na tak děsivém místě.

Zato pohled na indiánskou rezervaci Pine Ridge už byl veselejší. Za svého pobytu v USA jsem těch rezervací viděla hned několik a je mi rozčarovaně, že indiáni patří k nejnuznějším vrstvám obyvatel, vlastně je tam berou podobně, jako u nás Romy. Rezervace Pine Ridge ale patří k těm lepším. Oproti chatrčím na spadnutí a rezivým karavanům, v nichž také někdy přežívají potomci hrdého Geronima a Sedícího Býka, se Pine Ridge skládá hlavně z malých montovaných domků, má i své centrum a vypadá upraveně a čistě. Na pořádek dohlížejí místní indiánští šerifové a je zde i cosi jako kmenová rada.

Zdejší obyvatelé se prý velkou měrou živí výrobou a prodejem tradičních indiánských věcí, ale i tak se zde projevují hlavní bolesti indiánů poté, co americká vláda nejprve zdecimovala jejich původní kulturu a už za ni nedokázala nabídnout vhodnou alternativu – vysoká nezaměstnanost, mnoho civilizačních nemocí, alkohol a nízký průměrný věk obyvatel. Podle toho, co nám říkali indiánští šerifové, je však na práva a pravomoci indiánů brán stále větší zřetel, přestože to jde pomaleji, než by si v rezervacích přáli.

jo-v-dakote-indiani3

Typický vzhled jihodakotských městeček.

V dalším městečku jsme se zastavili na občerstvení. Nevím už přesně, jestli to byla Oglala nebo Red Shirt, protože městečka, kterými jsme projížděli, jsou si podobná. Většinou je tam hlavní třída „westernového stylu“ s tradičními dřevěnými štíty nízkých budov, přičemž štíty jsou vždy o kus vyšší, než je budova sama. Některá městečka jsou zanedbaná, některá mají naopak štíty pestrobarevně natřené, často zdobené „totemy“ nebo jinými indiánskými motivy.

Pořádnou sváču jsme si dali v jednom saloonu, jehož zařízení se od dob divokého západu nijak nezměnilo. A tady se už projevila dobrá stránka Jižní Dakoty, vyplývající z nízké koupěschopnosti četného indiánského obyvatelstva – všechno je až neuvěřitelně levné. Malé cappucino, ovšem na evropskou míru velké (asi 3dcl), a tři veliké koblihy s ovocnou marmeládou a cukrovou polevou mi vyšly na 95 centů. Za tři dolary bylo možné pořídit obrovský stejk pro dva s vařenou kukuřicí.

Neodolala jsem, zasedla k rozvrzanému otlučenému pianu a zahrála jsem „country road take me home…“ Konečně se mi splnil jeden z mých dětských snů a na chvíli jsem se stala pianistou v baru na Divokém Západě! Absence svištících nábojů kolem uší mi nijak nevadila.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.