outdooring.cz / Outdoor články / Jaroslav Monte Kvasnica

Doporučujeme:

Jaroslav Monte Kvasnica

Rozhovor s Jaroslavem Monte Kvasnicou vás zavede do života tohoto známého publicisty, odborníka na život vlků a propagátora canicrossu a dogtrekingu. "Některým myslivcům jsou vlci stále trnem v oku jako – škodná. Přitom mají nesmírně kladný vliv na zdravotní stav vysoké zvěře, mohli by pomoci vyřešit problém s přemnoženou černou zvěří a mají i nesmírný vliv na ozdravění lesních porostů," říká J. M. Kvasnica.

jaroslavmontekvasnica1

Foto: Filip Chludil

Množstvím zaměstnání, které jste ve svém životě prošel a jejich oborovou šíří na mne působíte dojmem velmi renesančního člověka. Jak se filolog, divadelní a hudební manažer, sportovní redaktor a textař dostane k osudovému zasažení přírodou, vlky a k přežívání v divočině?

Příroda mě fascinovala odmalička. Zejména živočišná zvíře – od hmyzu, přes ryby, obojživelníky a plazy, po ptáky a savce. Kdysi jsem choval hady, naplno se věnoval ornitologii a od svých sedmi let chovám psy. Snaha o pochopení jejich komunikace a jejich myšlení mě právě přivedla k jejich původním divokým prarodičům – vlkům, které považuji za jedny z nejúžasnějších zvířat. I když všechny živé organismy jsou úžasné – bez rozdílu. Pracoval jsem také jako lesní dělník – v té době jsem žil v lese neustále. Když jsem dělal horského nosiče ve Vysokých Tatrách, byl jsem v úzkém kontaktu se svišti, kamzíky, orly skalními, krkavci, občas jsem se setkával i s medvědy. To byla dobrá, i když někdy tvrdá škola.

Po většinu života jsem byl aktivním horolezcem – výpravy mě přivedly na Kavkaz, do Pamíru, na Ťan Šan i do odlehlých a téměř liduprázdných pohoří Sibiře, na Kamčatku a do tajemného pohoří Sichote Aliň. Všude tam jsem byl v kontaktu s téměř nenarušenou přírodou a nacházel pobytové znaky šelem, včetně vlků. Člověk měl možnost učit se cestou vlastních (často trpkých) omylů.

Čas ubíhal a já jsem se neupsal čertu, nýbrž vlkům. A umanul jsem si vlka v očích veřejnosti (alespoň té české) demytizovat a rehabilitovat. Někdy se mi zdá, že je to boj s větrnými mlýny… Ale – co nepochopíme, nemůžeme milovat. A co nemilujeme, nebudeme chránit…

Ve svých nových knihách Krajina s vlky I. a Krajina s vlky II. se fenoménu vlka věnujete hodně do hloubky. Často zde zmiňujete různé legendy přírodních národů - vlčí tvorové v nich většinou vystupují jako pozitivní bytosti. Proč je tedy pro naši rozvinutou civilizaci tolik typická Červená Karkulka a vlk líčený jako lidožroutská nestvůra?

Dokud byl člověk – lovcem – sběračem – přírodu bezvýhradně ctil a respektoval. Pro přírodní národy byly šelmy vzorem dokonalých lovců. Vlk hraje důležitou roli v mytologii mnoha indiánských kmenů, často se objevuje v mýtech Inuitů i v bájích národů Sibiře. Vlci zaplňují mýty Germánů, Řeků i Římanů, ale i starých Slovanů, Samů – Laponců, Ainů v Japonsku, Mongolů, Turků atd. Pro některé indiánské kmeny – markantní je to zejména u kmene Pawnee – byl vlk nejdůležitějším zvířetem, se kterým se lovci a bojovníci toužili ztotožnit. Nebyli „jako vlci“. Byli vlky…!

Změna v lidském náhledu na šelmy nastala, jakmile se z lovce – sběrače stal člověk - pastevec. Vlci páchali škody na ovčích stádech. Ale i v té době dokázal člověk se šelmami žít a chránit svůj majetek – na pomoc si vycvičil pastevecké psy.

Zásadní zlom nastal s nástupem křesťanství, které rádo manipuluje se symboly. Na jedné straně nevinný beránek, na straně druhé – vlk – zplozenec pekel a symbol zla. Scestné rozdělování na užitečná a škodlivá zvířata byla na hony vzdálena světonázoru vyvážené rovnováhy posvátného kruhu, kterou uctívaly přírodní národy. Ostatně s anachronickým termínem „škodná“ se v myslivecké terminologii setkáváme dodnes.

Pohádku o Červené Karkulce vyprávějí v Evropě babičky vnoučatům už neuvěřitelných šest století. Pověsti o vlčím lidožroutství, které jsou z moderního hlediska nesmyslné, se tradují od dob středověkých válek, morových ran a epidemií cholery, kdy byly lidské mrtvoly nedostatečně pohřbívány a vlci pochopitelně nabídku proteinů neodmítali.

Při překladu knihy Mým domovem je Aljaška jsem narazila na pasáž o masovém vybíjení vlků v 50. letech, které podporovala vláda Teritoria. Střílení vlků z letadla je zde popisováno poměrně hravou a vtipnou formou. Problémem je, že ve skutečnosti to takhle vtipné asi nebylo. Pokud tuto činnost vykonávaly desítky lovců, muselo se jednat o skutečný masakr. Co na tento smutný kus aljašské historie říkáte? Skutečně vlci tolik ujídali domorodcům z talíře?

Masové vybíjení vlků v padesátých letech dvacátého století? Genocida začala mnohem dříve – v Evropě už ve středověku. Vlci zmizeli z Velké Británie, postupně byli vybíjeni ve všech svých domovských územích a zbytky smeček byly vytlačovány do horských oblastí. (U nás byl poslední vlk uloven v Beskydech na Bukovci 5. 3. 1914 lesníkem Františkem Ježem.)

Bylo to děsivé, ale byl to jen slabý odvar proti tomu, co mělo začít v Americe. Palné zbraně, ocelové pasti, a hlavně strychnin. Za každý vlčí skalp inkasoval lovec odměnu. To nebyl lov, ale vyhlazovací válka. Iracionální nenávist. Je třeba si uvědomit, že na amerických planinách bylo mezi roky 1850 – 1900 zabito nepředstavitelných 500 milionů zvířat, z toho bylo 1 – 2 miliony vlků. Vlci z drtivé většiny amerických států zmizeli, zbytky přežívaly v Minnesotě, několik jich zbylo v Idahu … Naštěstí se v některých osvícených hlavách rozsvítilo, přesvědčilo vládu a v roce 1995 začal repatriační vlčí projekt v Yellowstonu, kam byli přivezeni a vypuštěni kanadští vlci. Dnes již můžeme říci, že projekt veleúspěšný…

A k tomu střílení vlků z letadel (a později z vrtulníků)?! Nesportovní masakr, který byl tehdy na Aljašce a v Kanadě legální. Dnes se lov z letounů nepovoluje (ale ilegálně se koná). V Rusku je lov na vlky z letadel běžný, nikdo se povolením nebo zákazem nezabývá. Jediným štěstím je, že Sibiř je velká…

jaroslavmontekvasnica2

Foto: Filip Chludil

Sám jste na Aljašce pobýval. Za vlky jste však necestoval jenom na Aljašku, místa, kde se vyskytují vlci, jste hledal po celém světě. Kde všude jste byl? Kolik je vlastně na světě vlčích druhů?

Na Aljašce jsem nebyl kvůli vlkům. Pomáhal jsem tam několika věhlasným musherům jako handler a sbíral zkušenosti se saňovými psy. Úchvatnou aljašskou divočinu jsem však vnímal všemi smysly.

Po vlcích a jejich pobytových znacích (stopách a trusu) jsem však pátral i na horolezeckých a trekkingových výpravách. V posledních deseti letech mě nejvíce zajímají místa a oblasti, ve kterých se vlci vracejí na svá někdejší území, odkud byli člověkem vytlačeni a vyhubeni. Takové „horké vlčí“ koridory jsou např. v Přímořských Alpách kudy vlci migrují z Itálie do Francie; v Lužici, kde vlci přecházejí z Polska do Německa nebo právě u nás v Beskydech, kam se vracejí vlci ze Slovenska. Samozřejmě nesmím vynechat Rumunsko, které je tradičně „vlčí zemí“, a kde se vlkům poměrně daří.

Po vlcích jsem pátral i ve skandinávských zemích. Bohužel jsem tam měl možnost pobývat vždy jen krátce a místní situaci jsem poznal jen povrchně. Naštěstí mám hodně čerstvých informací od svých přátel. Velmi mě mrzí, že Norsko, Švédsko i Finsko po spoustě let povolilo lov vlků (např. ve Švédsku po 45 letech), byť časově omezený a s přesně určenou kvótou (ve Švédsku bylo v roce 2010 povoleno odlovit 27 vlků). Zvláště, když je stav vlčí populace ve Skandinávii velmi nízký a balancuje na hraně vyhubení.

Vlka poprvé vědecky popsal v roce 1758 švédský přírodovědec Carl Linné, který je zakladatelem systematické botaniky, a který charakterizoval všechny dosud mu známé organismy krátkým latinským popisem.Většina jeho názvů platí dodnes; a tak i latinský název pro vlka je: Canis lupus Linnaeus. Poddruhů vlka existuje mnoho (a pohled zoologů se na ně liší a občas se vyskytnou různé spory). Vyjmenovávat je bude asi zbytečné, čtenář, který má hlubší zájem je nalezne podrobně charakterizované v mé knize Krajina s vlky – Rapsodie šedých stínů. U nás žije poddruh - vlk euroasijský – žije od Evropy až na Sibiř (jeho maximální hmotnost může činit až 60 kg). Největším poddruhem vlka je – alces – (kanadský), který může dosáhnout hmotnosti až 80 kg. Naopak nejmenším poddruhem je vlk arabský (arabs), který dosahuje maximální hmotnosti jen 16 kg.

A nyní k situaci v ČR: kolik se vyskytuje vlků u nás a proč myslivci nemají vlky zrovna v oblibě?

Vlci na moravské území do Beskyd byli po svém návratu poprvé zaznamenáni na podzim roku 1994. Krátce na to se stihla bouřlivá negativní mediální kampaň: chovatelé ovcí po osmdesátileté absenci predátorů odvykli stáda chránit a vlci nalezli bohatě prostřený stůl. (Navíc hysterické matky se na televizních obrazovkách chvěly strachem o život svých dítek; syndrom Červené Karkulky byl opět úspěšně odstartován.) Vlci pochopitelně působili nějaké škody. V Beskydech u stád chyběli pastevečtí psi a elektrické ohradníky nikdo nepoužíval. Stáda ovcí nikdo nestrážil často ani v noci. „Odveta“ na sebe nedala dlouho čekat. Brzy se uskutečnily nelegální naháňky a vlci – přísně chráněný druh – hynuli kulkami pytláků. Přestože se jednalo o trestný čin pytláctví – nikdo nebyl obviněn, tím méně usvědčen.

V polovině 90. let 20. stol. se na moravské straně pohybovalo 15 – 18 vlků ve třech smečkách. Odchovali tu i mláďata (např. v brlohu na Travném). Dnes – navzdory zákonné ochraně a usilovné snaze ochránců přírody – tu žije asi pět vlků zřejmě v jediné smečce.

Některým myslivcům jsou vlci stále trnem v oku jako – škodná. Přitom vlci – jako vrcholoví predátoři – mají nesmírně kladný vliv na zdravotní stav vysoké zvěře, mohli by pomoci vyřešit problém s přemnoženou černou zvěří a mají i nesmírný vliv na ozdravění lesních porostů; zneklidňováním totiž udržují spárkatou zvěř v pohybu, čímž zamezují nadměrnému okusu dřevin. Studie z Yellowstonského národního parku v USA, kam byli vlci v roce 1995 repatriováni, jasně dokazují ozdravný vliv „vlčích zahradníků“.

Pytláctví je ovšem pouze vrcholem pyramidy: neméně nebezpečná je neustálá fragmentace krajiny. Hustá síť komunikací, která protkává podhorské i horské oblasti, je překážkou přirozené migrace zvěře, jež přináší (nejen) osvěžení genofondu. Východiskem z této tristní situace by mohly být ekodukty (velmi se osvědčují např. v Německu), na které však, alespoň prozatím, nedostává ani dobré vůle kompetentních míst, ani financí.

Hnutí Duha organizuje vlčí hlídky, v nichž dobrovolníci hlídají oblasti výskytu vlků. Jaké jsou výsledky?

Vlčí hlídky, které organizuje Hnutí Duha, zahájily svou činnost v roce 1999. Byly inspirovány neúnavnou aktivitou terénního zoologa a výtvarníka Ludvíka Kunce. Vlčí hlídky působí na celém území Moravskoslezských Beskyd, Javorníků a Vsetínských vrchů, kde provádějí monitoring, svým pohybem v terénu narušují anonymitu případných pytláků, vyhledávají nelegální nastražené masité újedě, zjišťují pobytové znaky šelem a vzácných živočichů, odlévají jejich stopy do sádry a sbírají trus šelem; významně pomáhají v každoročním „sčítání“ velkých šelem, které realizují profesionální pracovníci CHKO Beskydy.

Vlčí hlídky rovněž pořádají besedy s občany, které napomáhají nekonfliktnímu soužití s velkými šelmami, podílejí se na výstavách a projekcích přírodovědných filmů. Práce členů vlčích hlídek je bezesporu obdivuhodná, nadšená a pro ochranu přírody velmi prospěšná.

Jak se liší právní úprava ochrany a lovu vlků v České a Slovenské republice?

Zásadně! V České republice je vlk přísně chráněn zákonem celoročně, zatímco na Slovensku vyhláška ministerstva zemědělství z roku 2009 dokonce zákonný lov vlků prodloužila na období od 1. října do 31. ledna, tedy na plného čtvrt roku! (Před rokem 2009 byla zákonná doba lovu na vlky od 1.11. do 31. 1.) Vzhledem k tomu, že „česká vlčí populace“ je plně závislá na početnosti vlčí populace na Slovensku, může být prodloužení legálního lovu u našich východních bratrů pro beskydské vlky fatální.

Po pravdě řečeno vám mezi čtyřma očima téměř každý slovenský myslivec řekne, že kdyby dostal vlka na mušku, pálí… hájení nehájení. Naštěstí ulovit ostražitou a opatrnou šelmu není jednoduché!

Jak se bude podle vás v budoucnu vyvíjet stav vlků u nás a na Slovensku?

Nejsem věštec, ale snažím se být optimistou, i když to jde někdy ztuha. Předpoklady, že se v Česku budou vlci šířit dále na jih do Bílých Karpat a severozápadně do Jeseníků se prozatím ukázaly být utopií. (I když nutno přiznat, že se v roce 2009 objevily vlčí stopy i v Hostýnských vrších.) Vlčí populace u nás je plně závislá na vlčí populaci na Slovensku a částečně v Polsku. Prodloužení zákonného lovu na Slovensku na čtvrt roku považuji za neodpustitelnou chybu. Je třeba si uvědomit, že vlk – jako klasická velká masožravá šelma se nemůže přemnožit. (Z velkých šelem se může – za určitých předpokladů – přemnožit pouze medvěd, který dokáže dlouhodobě přežívat na rostlinné potravě, na hmyzu a na nalezených mršinách.) Velkých šelem je jen tolik, kolik uživí jejich lovecké teritorium (právě proto jsou jejich teritoria tak obrovská). Pokud dojde k „naplnění“, dochází k následné migraci a k posouvání hranic. V „osvícených státech“ by rozhodně neměl být lov na vlky a rysy povolen. Nekompromisní přístup ochranářských skupin v Česku a na Slovensku (zejména Lesoochranárske zoskupenie VLK) však dává naději. Velké šelmy jsou rodinným stříbrem, které by člověk měl (musí!) uchovat pro budoucnost. „Vyčleňování přirozených organismů z krajiny je biologický rasismus,“ tvrdí Juraj Lukáč, náčelník Lesoochranárského zoskupenia VLK. „Stabilní lidská společnost je rozmanitá, úplně stejně se to má s krajinou. Ta česká bude zdravá, až si v Brdech medvědi udělají své brlohy a okolo Máchova jezera začnou výt vlčí tlupy.“ Jurajova slova beru s určitou nadsázkou, ale Beskydy, Šumava (tam se občas jednotliví vlci již objevují – migrují z Bavorského lesa; i tam však čelí tlaku pytláků), Jeseníky a další místa v Česku by vlky bez problémů – a ku prospěchu krajiny - uživila.

Váš život je nedílně spojen nejen s vlky, ale také se psy. Napsal jste mimo jiné knihu Canicross. Jak jste se k tomuto zajímavému sportu dostal?

Ke canicrossu mě přivedli moji aljašští malamuti, pro něž jsem hledal vhodný kynologický sport. Už před tím jsem se publicisticky věnoval mushingu – závodům psích spřežení, které mě nadchly. Jsem také otcem dogtrekkingu – vytrvalostního sportu se psem, při němž si člověk nese vše potřebné pro přežití sebe a svého čtyřnohého přítele v batohu. Tento mladý sport (první závod jsem pod názvem Osamělý vlk uspořádal ve Žďárských vrších v roce 2001) si záhy získal obrovskou oblibu u mnoha stejně „postižených“ lidí.

Kolik máte psů a jak s nimi trávíte čas?

V životě jsem choval řadu plemen: začal jsem s německými ovčáky, měl jsem jezevčíky, irské teriéry – nakonec jsem propadl malamutům, úžasnému přírodnímu plemeni. Jsou to volnomyšlenkáři, doslova básníci mezi psy. Jejich komunikace a výrazové prostředky se velmi blíží vlčím projevům. V současnosti chovám „jen“ dva, při našem kočování za vlky – optimální počet. Mám Frama a Mishu (Fram je nepřekonatelným hledačem vlčích exkrementů a Misha mě zase – vyprovokovaným – vytím láká k odpovědím divoké vlčí pobratimy.) A jak s nimi trávím čas? Jsou čtyřiadvacet hodin se mnou – na cestách v divočině i v civilizaci, při práci i odpočinku. Ve dne i v noci. Skvělí parťáci.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.