outdooring.cz / Outdoor články / Grossvenediger

Doporučujeme:

Grossvenediger

Pokus o výstup na třetí nejvyšší vrchol Rakouských Alp za tři dny i s cestou z Čech a zpět. Na první pohled zbytečně bláznivý nápad, který se nám nakonec málem podařil, a to i přesto, že říkám málem, se stala tato výprava nezapomenutelná.

Začínáme v Hinterrbichu
grossvenediger1

Hinterbich, malebná osada v nadmořské výšce 1400 m, v údolí pod majestátným pohořím Taurských Alp je ideálním startovním bodem pro mnohé horaly. Přes léto, a zejména začátkem podzimu, vypadá opravdu krásně a skýtá možnost přenocování a parkování v kempu Bergkristall. Škoda, že jsme si kempu ve tmě nevšimli a celou osadu samozřejmě přejeli. Naše posádka zastavila až na parkovišti před cedulí zákaz vjezdu a udiveně se rozhlížela, kde to vlastně je. Hodiny ukazovaly odbytou půlnoc a my mohli obdivovat rozzářenou oblohu nad vrcholky nejbližších hor. Po zorientování se v mapě, se nám rýsovaly hned dvě možnosti našeho postupu. Buď hodit bágly na záda a šlapat po nezajímavé a dle průvodce nekonečné cestě, která i přesto končí po dvou a půl hodinách na horské chatě Johannishütte, a nebo rozložit spacáky v naší škodovce a trochu se prospat. Naše rozhodování na(ne)štěstí ovlivňuje kapesní průvodce, který tvrdí, že na chatu Johannishütte pravidelně jezdí horské taxi, které by nám mohlo pomoci naší časové tísni. Kdy a odkud jezdí nám už ale neprozradil. Vyhrává varianta dvě a já usínám na sedačce spolujezdce. Mám štěstí, ostatní z posádky přes mé chrápání neusíná.

grossvenediger2

Cesta přes trhliny.

Je sobota ráno. Po zhruba čtyřech hodinách spánku jsme sbalení a smíření s pochodem na chatu. Vtom se na nás usměje štěstí a v zatáčce se vyřítí bílá dodávka, na které lze rozeznat odrhaný německý nápis ...něcotaxi. Po naší výstižné gestikulaci řidič zastavuje a my se s partou německy mluvících chlápků řítíme horskými serpentinami po nezpevněné silnici k našemu dalšímu bodu. Jestli průvodce označil tuto cestu pro pěší nudnou, autem rozhodně nebyla. Poprvé v životě se v autě bojím a ubezpečuji se, že pojištění byl opravdu dobrý nápad.

Johannis Hütte, chata u které se loučíme s řidičem, leží ve výšce 2121m.n.m. a poskytuje už docela určitý pohled na to, co nás dnes teprve čeká. Červeně značená cesta začíná u potoka a stoupá nemilosrdně vzhůru, až za první hřeben, kde se nám ztrácí. Výstup je prozatím snadný a to i s výbavou na zádech. Usnadňuje nám ho i pestrý rozhled do bohaté krajiny, která byla pro nás ozářená sluncem a vítr nepohnul ani jedním stéblem trávy okolních pastvin. Na těch si pochutnávaly přátelské ovce, se kterými se zde často setkáváme. Narozdíl od českých hor zde stoupáme prudce vzhůru a to skoro po celou dobu výstupu. Hlavní rozdíl se ale projeví po vystoupání do výšky minimálně 2500 m, kde již porost zmizí úplně a vy šlapete po hrubém skalnatém povrchu. Už vás neobkopují lesy nebo kleče, ale jen nádherné dominanty okolních vrcholů. Na místech, kde cesta měnila směr, jsme potkávali pyramidy sestavené z kamení. V zimě je to moc dobrý pomocník pro udržení směru.

grossvenediger3

Keep smile...

Po třech hodinách výšlapu jsme začali cítit únavu, od rána činil náš výškový rozdíl 1560 m a to jsme měli to nejlepší teprve před sebou. Na obzoru už jsme viděli chatu Defreggerhaus a za ní začínající ledovec.

Defreggerhaus – pouze pro zkušené

To hlásá náš oblíbený knižní průvodce a dodává termíny otevření chaty. Nechtěli jsme potkávat mnoho turistů a tu nádheru si vychutnat sami, proto jsme zvolili poslední možný otevřený víkend. Výšku 2963 m.n.m ve které leží nejvýše položená horská chata jsme si opravdu sami vychutnávali, ale už bez možnosti ubikaci navštívit. Sezónu úspěšně završila před týdnem. Tutu situaci zcela rozumně řeší kůlnička na levém boku chaty. Je vybavená patrovou palandou zhruba pro osm lidí, kamínky které ji docela slušně vytopí a hlavně dřívím, které zde v okolí nenajdete. Dnešní noc jsme měli tedy vyřešenou a tak již oblékáme sedáky, připravujem mačky, lana a vydáváme se na cestu.

Ta začíná u chaty a po kamenité pěšině stoupá vzhůru (severním směrem) ke skalnatému hřebeni. Pak cesta sestoupí pár metrů k ledovci a celý zbytek cesty až na vrchol Grossvenedigeru (3674 m n.m.) vede po ledovci. U ledovce už navazujeme lana a při nazouvání maček potkáváme skupinu Čechů, kteří se vracejí z vrcholu. Po cestě se seznamujeme s dalším pro nás neznámým útvarem, a to trhlinami. Obrovské díry v ledu i přes 10 m hluboké a stejně tak dlouhé výtvářely na čistém sněhovém poli neskutečné obrazce. Tvary mostů snad se všemi odstíny modré jakoby vypadly z obrázků. Tato neskutečná architektonická díla přírody jsme přecházeli jen s největší opatrností. Jištění a ověřování si pevnosti povrchu před sebou bylo samozřejmostí a nutností. Pomalu a obezřetně jsme pokračovali k vrcholu, ale únava a nedostatek času si začali vybírat svoji daň. Jeden člen naší party začal pociťovat velkou nevolnost a křeč v nohou, proto se zcela rozumně rozhodl pro návrat. K tomu jsme využili poslední skupiny horalů, která se právě vracela z vrcholu a Ondřej se k nim navázal. Na té velké hoře jsme v ten moment zůstali jen dva a sebejistě pokračovali. Teplota byla zhruba deset stupňů pod nulou, slunce jasně zářilo nízko nad obzorem a již byl vidět náš hlavní cíl výstupu – kříž na vrcholu Grossvenedigeru. Byli jsme ve výšce zhruba 3500 m kdy jsme se rozhodli že se vrátíme. Byli jsme již hodně unavení a tempem, kterým jsme pokračovali, bychom vrcholu dosáhli až tak za hodinu, což by znamenalo, že zpátky bychom museli jít po tmě. To by ztěžovala absence čelovek, které jsme si chytře nechali i s jiným „nepotřebným“ materiálem u chaty. Naposledy jsme se pořádně rozhlédli, viditelnost byla po celou cestu dobrá a zde i několik kilometrů. Špičaté vrcholky okolních gigantů byli pod náma a nás obklopovalo jen nádherné bílé ticho. Tenhle moment, kdy člověk stojí sám uprostřed té nepopsatelné nádhery, stojí za všechnu tu námahu. Už nyní víme, že za rok se sem vracíme znovu.

grossvenediger4

Nedělní ráno na Defreggerhaus.

Jedeme domů a počítáme

Vrátili jsme se za šera a než jsme shodili batohy na palandy už byla tma. O kůlničku jsme se podělili se skupinou nadšených Němců, kteří vyráží na vrchol druhý den ráno. Spalo se dobře. Ráno jsme si přivstali a se šálkem horkého čaje se pokochali východem slunce, které je v těchto místech spolu s inverzí oblačnosti fascinující.

Celá tato akce stála tři nadšence s dopravou autem z Kolína a s vypůjčením lezeckého náčiní necelých šest tisíc. Tedy zhruba dva tisíce na jednoho. Stačil nám na to víkend, kdy se vyráželo v pátek po práci a v neděli večer už jsme byli doma. Jeden víkend, ale neskutečně silný zážitek. Pro ty z vás, kteří se tam chystají, bych chtěl podotknout, že v kůlničce u Defreggerhausu je kasička, kam je vhodné hodit nějaké to euro. Je hodně dobře udržovaná, čistá a hlavně - majitelé si to opravdu zaslouží.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.