outdooring.cz / Outdoor články / Expedice Kavkaz

Doporučujeme:

Expedice Kavkaz

Cesta tam

kavkaz1

Přechod Kavkazu - Koshantau 5145 m.n.m.

Je pátek 30. června 2000. Seřizuji mačky na pohorky a balím, abych leccos vzápětí zas vyhodila. Kolem 14.00 volá Luboš - upřesňujeme čas, kdy mě ostatní vyzvednou.
"Nespleť to. "
"Neboj, určitě tam budu - pro jistotu už v 19.30".

V 18.00 zvoní telefon znovu, aby Luboš oznámil, že se to malinko pozdrží. Čeká se na víza. Mezitím mi přiletí kamarád zvěstovat šokující zprávu, že se „celý Kavkaz v posledních dnech stal peklem.“ "Nepustí vás ani přes hranice," dodává. Nicméně kolem půlnoci přece jenom míříme na Český Těšín.

V autobusu se spolu s "nezbytnými věcmi k přežití" mačká 41 těl i s řidiči. Většina se třese na Centrální Kavkaz, okolí Elbrusu i na Elbrus samotný. Honza Odehnal, Luboš, Franta, Leoš a já máme spadeno na pár desítek horizontálních a šest vertikálních kilometrů přechodu ze Západního do Centrálního Kavkazu.

Na Rusko se nesmírně těším. Považuji se za zástupce nové generace, které už - naštěstí - nebylo dopřáno kouzlo života ve vysokobytně pospolné společnosti. Rusko mě mocně přitahuje. Znáte to, těžko definovatelný pocit, musím ale krotit své představy, přece jenom jedu do oblasti, jejíž lidé přítomností Rusů více trpěli, než aby svou zemi považovali za území ruské. Za dva dny se dočkám....

Na ukrajinsko - polských hranicích přichází první přerušení plynulé cesty. Dochází nám, že jsme vůbec první výprava, která do Ruska cestuje po silnici s vízy ruskými a tranzitními ukrajinskými. Pohraničníci si nás důkladně prohlížejí. Přibližně po čtyřech hodinách nás "civilizovaní" Poláci pouštějí na ukrajinskou část hranice. (Kdybychom jen tušili, jak perné okamžiky nás tu ještě na zpáteční cestě čekají!)

Nastává příhodná doba pro první cigarety a piva, dolary a bumážky a frčíme s kyjevským časem v zádech dál na východ. Kolem stovek rozestavěných a času zanechaných domů – kolosů, kolem nových zářících pravoslavných kostelů a podél lánů černozemě doputujeme další večer na poslední hranici. Jsem v sedmém nebi - tahle totiž jednoznačně vítězí.

Krátce po půlnoci vystupujeme po jednom z autobusu k ruskému strážci federální hranice. Legračně opilý stojí deset metrů od Karosy a ubezpečuje nás patlavou ruštinou, že vsjo búdět O. K. . "Po jednom, v klidu, s pasem otevřeným na fotku a vízum...", ukazuje názorně. Od počůrání se smíchem mě zachraňuje jiný, už střízlivý pohraničník a urychluje tempo ukazovacího procesu. Vzápětí ve dvojičkách SVIŽNĚ - podle příkazu - putujeme s vízy k 50 metrů vzdálenému dřevníku.

Při vyplňování celní deklarace myslím na českého kamionistu, který se nám do autobusu přišel představit ještě na ukrajinské části. Pokazilo se mu v Rusku auto, propadla víza - a už měsíc jej nechtějí pustit domů. Čeká na soud.

kavkaz2

Lavina pod Bezingijskou stěnou.

Vracejí se Honza s Martinem. Vše je špatně – musíme dopsat cenné věci. Spacáky, stany, foťáky, bundy, JAK JE LIBO. Hledám místo na čůrání a ke svému údivu zjišťuji, že už jsem v pohodě za hranicí. PARÁDA. Během cesty nám autobus bude ještě nejméně dvakrát velikou překážkou.

Už na Ukrajině nám mizerně značené cesty způsobovaly dezorientaci. Teď se dostáváme na vedlejší polní cestu (ostatně těžko hodnotit, zda je na zdejší poměry opravdu TOLIK vedlejší) před díru větší než náš přetížený dopravní prostředek může zdolat a otáčíme to. Ještě jednou si uděláme kolečko kolem pole, abychom nevyšli ze cviku. Martin Navigátor se slovy, že už má všeho plné zuby, svoji čestnou funkci přenechává Honzovi a kupodivu se nám s pomocí domorodců daří natrefit na správný směr.

Pak přichází konec veselých příhod jízdní mašinérie - těla jsou už zkroucená, kolena bolavá, hlavy třeštící a oči pálící. Nejvyšší čas začít normálně fungovat! Nás pět výše jmenovaných přenechává autobus v Čerkessku svým schopnostem a osudu. Loučíme se, a až na starostlivého Honzu, rádi. V pěti se přeci jen dýchá o poznání lépe!

Za devatero řekami, devatero horami, přes sedla a údolí...

"Smrt v Rusku má jiný pach než v Africe“, dává mi ještě v autobusu přečíst Honza. Směju se, ale trošku mě zamrazí v zádech. Jaké máme o tomhle světě vlastně představy?!

V hlavním městě Karačajevsko-čerkesské republiky se nechceme zdržovat dlouho. Honza vyměňuje peníze, Leo zjišťuje autobusy do Teberdy, Franta hlídá bágly a já dostávám jednu z prvních minilekcí východu. Objevujeme s Lubošem "záchody" a mně dochází, že je nezbytně nutné vzdát se evropského myšlení, měřítek a hodnot.

Po dvou hodinách jízdy autobusovou linkou se ocitáme v Karačajevsku a odtud jedeme do Teberdy, kde máme v plánu získat povolení ke vstupu do pohraniční oblasti. Když jsme na ale na místě samotném, můžeme jen nakouknout jak je to tam krásné a pak se vracíme zpět k bunkru pohraničníků. Říkají, že náčelník bude k dispozici až ráno. Rezignujeme a míříme k ledovcové řece. Po třech dnech jízdy na některé citelně doléhá spánkový deficit.

Ráno snídáme notnou dávku Lubošových ovesných vloček, balíme jídlo na šest dnů pochodu a celí nažhavení vyrážíme vpřed. Hory se před námi bělaly už včera a řeka, na jejímž břehu se vyhýbáme kravám, tak nádherně chladí... A znovu už známá opancéřovaná slátanina cihel, dřeva a železa se střílnou na střeše. Náčelník pro nás bohužel nemůže nic udělat. Posílá nás zpět. Bágly - kromě Luboška, který má v plánu trénovat - necháváme u milice a rozdělujeme své síly. Já s Honzou míříme papírovat.

Stavíme se po vzoru domorodců na cestu a čekáme, až někdo zastaví. Místní linky jezdí zřídkakdy, za autostop se proto platí. Za hodinku nás jakýsi člověk přibere do svého soukromého autobusu. Aniž tušíme, že s ním za patřičnou finanční částku strávíme celý den, vyjíždíme, abychom brzy píchli kolo. Nemá samozřejmě rezervu. Přizpůsobujeme se s Honzou časovému tempu tamějšího muslimského světa a čekáme. Bude skvělé pozorovat, jak na výpravě všichni postupně - i nedobrovolně - odkládáme hodinky.

V Čerkessku jsme po hodině čekání odkázáni na policejní stanici, kde se střetáváme s poměrně férovou sekretářkou. Po zaplacení bakšiše nám dokonce formuláře o přihlášení k pobytu azbukou sama vyplnila. Honza vypadá zničeně. Stěžuje si, že ho bolí celý člověk. Za pár dní si budu po cestě říkat, že by bylo skvělé, kdyby jej zase něco začalo bolet. Zvolnil by tempo...

Do Teberdy se vracíme ještě týž večer, kluky nalézáme tábořící před pohraničníky. Je na ně pěkný pohled, chybí Luboš, ten už se někde opíjí s domorodci. Oproti včerejšku táboříme o celých šest kilometrů blíže horám. No, z Ruska mám zatím dost smíšené pocity.

Ráno vyrážíme. Začátkem našeho putování je Dombaj, lázeňské městečko. Obdivujeme extravagantní architekturu a s Leem se ve vzpomínkách vracíme do jeho studentských let, kdy tu jako brigádník stavěl lanovku. Rychle chytáme jeho vzpomínku za pačesy a vzhůru se vezeme! Bágly necháváme dole.

Jsme fascinováni krajinou. Jako v transu běháme nahoru a dolů po stráních a koukáme po kytkách. Franto, tohle je lilie ... Dvě, dnes už nefunkční děla, míří na hřebeny hor na Gruzii. Sloužily prý ke shazování lavin. Na opačném svahu hučí vodopád, řeka teče pod příkrovem ledu. Bágly si necháváme zdola poslat. Ale když už je zas máme, rozhodujeme se pokračovat původně naplánovanou cestou - údolím, odkud jsme se vyvezli.

Kolem vydělaných kůží si to šlapeme pěkně zvolna, vysokou travou pod přímým sluncem. Uhýbáme vlevo do prvního stoupáku. Sypkou hlínu zadržují kořeny přes které klopýtáme. Pak chvíli odpočíváme u výhledu na šíleně dravou řeku. A přichází další stoupák, jde to pomalu a já se musím držet trávy zuby nehty.

kavkaz3

Mussekos bivak.

Nahoře nalézám Luboše s Honzou. Čtou si! Vyhříváme se na sluníčku a mašírujeme dále tím pohádkovým údolím. Zvolna stoupáme po moréně, hopkáme přes kameny a míjíme první sníh, s nímž jsme se navzájem pěkně přivítali. První sedlo (2800 m.n.m.). Nahoře se rapidně zhoršilo počasí. Rychle na sebe nahážeme nepromokavé věci a ještě rychleji po sněhu kloužeme dolů.

Nad údolím se stále ještě v pláštěnkách rozhlížíme, kudy sejít níž. Nacházíme schůdnou cestu, přičemž prší a svítí sluníčko. Zíráme na barevný duhový oblouk a je nám blaze. Netušili jsme ovšem, jakou cestu jsme zvolili. Prohlašuji, že při plném vědomí jsme si vybrali cestu horskou bystřinkou, hm... spíš zapeklitým potokem! Chvílemi mě přepadávají záchvaty smíchu nad lidskou neponaučitelností, většinu času ale trávím soustředěná na sestup, respektive skluz voděnkou mokrou. Žehnám mokrým křoviskům, za něž se alespoň částečně můžu zachytit...

Úplně dole u řeky zapíjíme radost z přežití posilňovacími nápoji, zatímco na opačné straně proudu se cosi hýbe. "Divoké prase", zařve Luboš, "Ne... to je MEDVĚD!!!" I já ho svýma špatnýma očima viděla. Zato když on spatřil nás, rychle zdrhnul.

Osmý den ráno se s Lubošem hodně flákáme. Po včerejším výstupu a sestupu kráčíme skoro po rovince a debatujeme o relativitě našich požadavků na civilizační komfort. Přicházíme do kulturní krajiny – jsou zde mosty přes řeku a jdeme dokonce PO ASFALTCE! Za stálé asistence ovádů dojdeme k jezeru ledovcového původu. Svou dovolenou tu tráví dvě moskevské rodinky. I my si plavčíme, jíme...

Pak se vydáváme na další cestu. Po odbočení z asfaltky je to velmi strmé. Ale krajina je nádherná, medvědi si vybrali dobře. Představuji si, jak budu reagovat, až bude medvěd stát dva metry přede mnou. V místě dalšího odpočinku pronáší Luboš památnou větu: "Sudice (jeho domov) jsou sice pěkné, ale přiznávám, že tohle má taky svoje kouzlo."

Naše cesta pokračuje medvědím královstvím podél řeky. Vychutnáváme si konečné skály i nekonečnou modř oblohy, údolí se zvolna zvedá, Franta se i s botami vymáchal v řece, načež Frantu musíme přemlouvat, aby nerezignoval a nerozbil si stan už na místě.

Táboříme na posledním travnatém prostoru pod sedlem, na jednom z nejkrásnějsích míst světa, na louce mezi kytkami a obrovskými balvany.

V pátek se drápeme do našeho druhého sedla, Murubžu. Je to strmý výstup po kamenech a dál už jen sníh a sníh, počasí blázní, které ze tří sedel je to pravé? Nacházíme to správné, ale pěkně jsem si při pádu narazila zadek, hop a skok přes balvany, teď to odneslo koleno a zase jen sníh, balvany a suť. Před deštěm se ukrýváme v malé kamenné jeskyni. Tentokrát se mi zdálo, že sestup byl nekonečný.

Večer nás přepadá průtrž mračen a nevyjasňuje se ani ráno. Ležíme tedy, baštíme sladkou rýži a své domečky si na záda připevňujeme něco kolem poledne. Za první salaší kterou jsme potkali, narážíme na lidi a na narzany (minerální prameny).

Příjemným lesním stoupáčkem dorážíme do ještě krásnějšího údolí než včera (to si ostatně říkáme pokaždé). Uvědomuji si, že Rusko jsou břízy. Kolem nich se rozvětvuje čisťounká řeka, v salaši jsou moc pohostinní a družní. Šašliky (na ohni opečené kousky masa) a chleba a povídání... Jdeme spát.

V neděli nenastává žádný odpočinek. Naše třetí sedlo, Džalpakol, je pro mě zapamatovatelné kvůli velkému množství morén, kamenitých zátarasů, po kterých jsme se sápali a které nám kýžený vrchol zapeklitě oddalovaly. Pohledem sjíždíme po skále k ledovcovému jezeru. Líčit slovy tamější fantastické přírodní scenérie mi přijde hloupé a zbytečné. Příroda se člověkem ve své přirozenosti zachytit nedá a přenesené obrazy podle mého často působí kýčovitě. Jinak tedy: MUSELI BYSTE TU NÁDHERU VIDĚT!

Franta se málem ztratil - nejdříve mezi balvany, kam se mu podařilo zapadnout a podruhé v trhlince. Ačkoliv jsem kráčela jen kousek před ním, o slastné pohledy na mizejícího člověka jsem vždycky přišla. Po skále, sněhu a květovaných polštářích klesáme do dalšího údolí. U salaše se dvěma salašníky zase popíjíme ajran a dostáváme tvrdý (doslova) sýr. Dnes večer si poprvé připouštím, že naše cesta bude mít taky konec.

Putujeme osmý, defacto už imaginární den, neboť cesta měla trvat pouhých 6 x 24 hodin. Obcházíme tedy další sedlo, abychom se stihli včas vrátit. Honzu pohlcují kytky a stále se zapomíná vzadu. Narazí na nás až v následující vesnici, kde se znovu krmíme výborným chlebem, sýrem a ajranem. Názory na život si vyměňujeme s vysokoškolsky vzdělaným a relativně mladým mužikem malého vzrůstu a s bystrýma očkama. Zamilovaně vzpomíná na krásné časy Sovětského Svazu, kdy se měli všichni tak dobře. Mohl by pracovat, přiznává, když ono je to ale náročné...

Jdeme dál. Svišti kolem nás zrádně pískají. Asi po třech kilometrech chůze se opojeni okolní krásou otáčíme a v dálce vidíme jakési postavičky. Uřícení k nám dorazí tři mladí stydliví vojáčci a ptají se, proč tak pádíme. Pískali na nás a proto splynuli se svišti. Dnes, už podruhé, se jim chlubíme se svými "osobními papíry". V myšlenkách se díky Leovi vracíme do II. světové, kdy tímhle údolím táhl Wehrmacht. I když ještě zdaleka není čas na táboření a slunce je ještě pěkně vysoko, zarazíme to a chytáme lelky.

kavkaz4

Návrat z Dychniauz.

Máme před sebou jako na dlani poslední den a tak vzhůru do posledního sedla (3500 m.n.m.). Sotva si na záda hodím batoh, ucítím známé pohyby ve střevech. Není volby, musím! Úleva pořádná, nicméně kluci už odešli a nevidím je. Po stezičce docházím až k řece, ale nevím, kudy přes ni. Přemýšlím, že určitě museli na druhou stranu, tam je to schůdné. No nic, pokusím se řeku přeskákat níž a doženu je za chvíli, proč krucinál nepočkali! Utíkám dolů po řece, už stojím na balvanu že skočím, řeka hučí a duní. Rozhlédnu se - a – v dálce jsem spatřila zběsile mávající a řvoucí postavičku. "No, ženská, ztratil jsem kvůli tobě 200 metrů," procedí Franta skrze zuby a za okamžik se mi ještě svěří, že už sebou stačil i praštit o zem. Šli po svahu vzhůru, aniž by se k řece vůbec dostali...

Ze sedla máme pohádkový výhled na oba vrcholy Elbrusu a ostatní velikány s nezapamatovatelnými názvy a na zřícený vrtulník.

Navazujeme se na lano. Franta funguje jako uzlový koncovník bez úvazku. Procházíme se po ledovci a suťovisku, bohužel inspirováni špatně zakreslenou "cestou" v mapě a ojedinělými (asi zbloudilými) stopami míříme ke skále a ledopádu. Do údolí je to pořád proklatě daleko! TUDY NĚMCI ASI NEPROŠLI, KDEPAK...

Ze skály mi nesou batoh a nějak to slezu i já. Nasazujeme si na botky želízka, jsme šťastní jak blechy, netahali jsme je zbytečně. Opravdu, do smíchu nám moc není, ale co zbývá než se do toho nejspodnějšího zeleného patra dostat? Konečně jsme dole! Objímáme se a hubičkujeme. Překonáváme ještě jeden a půl hodinovou cestu k základní stanici na Elbrus. Večeříme hned dvakrát, jednou v přírodě mezi odpadky, podruhé v hospůdce a poslední noc si stany rozbíjíme na betonu.

Maličko přepadlí se ráno necháváme zavézt do tábora u městečka Elbrus, kde strávíme dva sanitární dny.

Nejcentrálnější středové srdce kavkazské

Jakmile jsme Frantu s Leem vyměnili za Karla a Zuzku, stávají se hlavním předmětem našich hovorů fekální záležitosti. Naše potřeba vyprazdňovat se tady nabývá nebývalých rozměrů... Zbývá nám přibližně týden času, abychom si prohlídli ledovec Bezengi, došli pod něm pod pětitisícové vrcholy, překonali sedlo Dychnyauš (3800m.n.m.) a pomalu doputovali do Horní Balkárie, abychom se odtud autobusem znovu přes Nal´čik vrátili zpět do tábora pod Elbrus. Jak je ale známo, plány vynalézáme proto, abychom je mohli měnit...

Trvalo nám celý den, než jsme se z hor dostali znovu do hor. Propadáme dojmu, že jsme dojeli na konec světa. Fascinuje nás atmosféra této části pohoří. Máme pocit, že se mílovými kroky přibližujeme Asii a jak trefně poznamenal Honza: "Přesně takhle jsem si Kavkaz kdysi představoval.“ Objevuji pro sebe mystickou stránku Ruska, zdá se mi, že nalézám, co jsem hledala.

Měsíc byl hned první noc cesty v úplňku, okolní hřbety problikávaly bílou barvou, foukal velmi silný vítr a v dravé řece děsivě duněly převalující se balvany.

Ve slunečním žáru jsme se naprosto vysušenou cestou plahočili téměř dva dny.

Zato ledovec Bezengi byl pořádnou změnou. Masa ledu nás zahalila studeným příkrovem vzduchu. Příroda mě zase jednou pořádně nakopla a otevřela mi oči. Jak malým a bezvýznamným je člověk v porovnání s tímto výtvorem! Chvíli trvá, než si naše mozky zvykly na respekt, který tohle království ledu a kamene budí, ale obdiv, který zákonitě přišel po bázni, byl obrovský.

Ledovec teče dolů sevřen čtyř- a pětitisícovými vrcholy a asi po čtyřech kilometrech se v pravém úhlu ostře zatáčí směrem do údolí, odkud přicházíme. Táboříme na moréně, od pětitisícovek nás odděluje kilometrová šířka ledu. Často naproti nám žuchne lavina – bláhově jsme si zezačátku mysleli, že tu létají letadla...

Bohužel, mé koleno i psychika vypovídají službu. měníme plán. Honza , Luboš, Zuzka a Karel jdou nalehko prozkoumat sedlo, zatímco já se rekreuji s kamzíky.

Další dopoledne si vychutnáváme pohodově a okolní krásu, slovy naprosto nepopsatelnou opouštíme pomalu cestou, kterou jsme přišli. Všichni kromě Luboška, který si obezřetně vybral schůdnější cestu bez trhlin. Než jsme se s ním za hodinu setkali u obrovského kusu skály, který se v krajině tyčil jako dominanta, stačily jsme ho (Zuzka a Zuzka) pochovat, ukázat jeho rodičům poslední fotky s ním a dokonce znervóznit Honzu!

Do Horní Balkárie se pěšky vydáváme skoro s rozbřeskem slunce přes jiné, stezkou přístupné sedlo Dumala, abychom to v sedlovém dolíku, v mlze a chládku odpoledne dospali. Do naprostého ticha pronikaly zvuky bečících ovcí, někde v nedohlednu křičeli salašníci, tajemně nad námi plachtili ptáci a bzučely mouchy.

kavkaz5

V sedle Dychniauz.

V krasovém údolí je počasí dobré, v noci je ale silná bouřka. Brzy ráno už nám sluneční paprsky zase oteplují lýtka, jak svižnou chůzí pelášíme na autobus.

Sedmdesát let komunismu zanechalo na Horní Balkárii pořádné stopy. Šeď a omšelost tu dosahuje dokonalosti. Nechť žije náš velký bratr Svaz sovětských socialistických republik! NÁSLEDUJME JEHO PŘÍKLADU! Přepadá mě smutek a stísněnost.

Kultura každé společnosti se pozná ve veřejném dopravním prostředku. Cesta autobusem do Nal´čiku, hlavního města Kabardinsko - Balkarské republiky, byla prvotřídním požitkem. Lidé se k sobě chovají velmi pozorně, ohleduplně, všichni jsou přirozeně přítulní, v neustálém fyzickém kontaktu, obličeje žen jsou neobvykle výrazné, krásné a jsou směsicí mnoha národnostních rysů.

Rozčarováním bylo hlavní autobusové nádraží v Nal´čiku. Jsme bleskurychle obklopeni dotěrnými, ziskuchtivými taxikáři a jen stěží se bráníme jejich zlobě. S batohy na zádech jsme jako pěst na oko, asi hodinku trváme na svém, že pojedeme autobusem. Stále slyším jakési plácání o strženém mostě v Tyrnyaus směrem na Elbrus, ale nevěnuji tomu pozornost. Paní v pokladně se však vytasila s informací, že autobus nepojede. Se třemi Poláky tedy přijímáme solidní nabídku jednoho z otravů - ještě dnes musíme být v táboře, vracíme se totiž domů.

Nikdo z nás si asi vážnost situace neuvědomil až do okamžiku, kdy nás policajti vedle davů lidí a kolon aut odmítli pustit za provizorní závoru města Tyrnyaus. Vracíme se po silnici kousek zpátky, odbočujeme na hlinitou cestu a řidič zastavuje u břehu Baksanu před dřevěným mostem, na který se valí dravá, čokoládově hnědá voda. Jedině tady! Honza neváhá a odvážně zkouší kvalitu stavby. "To je v pohodě, co blbnete! To auto by tu ještě klidně projelo, kdybychom řidiče přemluvili." Utopie se samozřejmě nerealizovala a jsme rádi, že vůbec můžeme pokračovat.

Vše, co je za městem, je vyřazeno z normálního chodu civilizace. Místo katastrofy je vzhůru nohama, až další ráno se pořádně dozvíme, že se nad městem přetrhla hráz a že bylo zaplaveno tunami bahna. Legrační pohled to není, přesto se mi zdá, že místní jsou v pohodě. O život přišlo nějakých dvacet lidí, ale obličeje domorodců září vzrušením. Nakonec jsme to my přivandrovalci, kdo si zachovává dekor zkroušenosti a tváří se šokovaně. Za dva dny nám končí platnost ruských víz, autobus odsud neprojede dále, konečně nám dochází vážnost situace. Do tábora, od města vzdáleného 38 km, dorážíme za tmy. Už nás netrpělivě čekají.

Cesta zpátky

Představte si normální míru nevyzpytatelnosti, změn a bezmocnosti a znásobte ji deseti. Výsledkem bude naše kavkazská odjezdová situace. Celý čtvrtek a pátek jsme trpělivě čekali, jak se věci vyvrbí. Jistá byla jenom skutečnost, že se Martin s Honzou někde nějak činí, aby objevili východisko. Ve čtvrtek ráno zmizeli za "velkým bahnem" a náš tok informací se zúžil na nula celá nic. Rozmohla se povodňová turistika, laškovalo se s bílým Punťou a hodně se četlo. Každou chvíli nám nad hlavou přefičel vrtulník, aby doplnil zásoby chleba, ale jinak Rusům a Kabardincům situace očividně nedělala těžkou hlavu. Neštěstí brali jako zpestření života a neměli sebepatrnější agilnější zájem uvádět věci zpět do normálu. Jenom se neustále řečnilo a jezdila armádní auta, která vozila kameny a hlínu tam a zase zpět.

Už jsme si s Lubošem a se Zuzkou obouvali boty, že vyrazíme alespoň na malou procházku, když se zjevil Honza, že...

Dávejte pozor, PLÁN zní: Karosa nás zaveze před Tyrnyaus, město projdeme pěšky a na druhé straně nás čeká ruský autobus i s Martinem. Odveze nás až do Těšína, dál nemůže.

Ve spěchu jsme se sbalili, naházeli vše do autobusu, zamávali táboru a urazili 33 kilometrů. Zbývalo pět a byly zrádné. Před námi se objevil policista s obrovskou čepicí. "Žádný problém," ozvalo se ze odněkud ze zadních sedadel, "je malý a je sám!"

Neprozřetelně jsme zastavili na jeho výzvu. Mluvil cosi o tom, že dál nás pustit nemůže, protože voda začala zase stoupat. Je nezvykle teplo a ledovce tají. Jeho slova neberu vážně, nepřijímám je ani, když je oficiálně vyhlásí Honza a nehodlám se s nimi smířit ani když už jsme všichni venku. Zkusíme štěstí brzy ráno, v noci ledovce netají a se zatajených dechem pozorujeme rozvodněný Baksan.

kavkaz6

Vojsko v Učkulanu.

V táboře už je ticho a tma. Kudrnovci se nám smějí, brzy je to přejde! Někdo spí, někdo pije, někdo drží čestnou stráž, neboť se vyskytla drobná výhružka. S čelovkami znovu balíme a těšíme se, že poletíme vrtulníkem. AVYŠLO TO!

Ne vrtulníkem, samo sebou, ale cesta pěšky. Některým se pořádně vymstilo to množství věcí, které s sebou tahali. Českému řidiči a jeho domečku jsme zamávali, stráví zde měsíc - podle plánu se má do České republiky vrátit s druhou Honzovou výpravou.

Jak ale najít Martina s ruským autobusem? Vyrážíme se Zuzkou hledat směrem do města, a když se vracíme, všichni už jsou i s bágly naskládaní vevnitř. Klukům se v Nal´čiku podařilo prodloužit víza a při té zmatené příležitosti splašit autobus. "Byl to osud", ohodnotil to Honza později. Po dvou hodinkách jízdy se zastavujeme někde u křižovatky, u obchodů, doplňujeme zásoby a v neskutečném pařáku čekáme na Honzu, který na poslední chvíli (v neděli!) shání potvrzení o přírodní katastrofě. Znovu pochybujeme, že se nám odsud podaří dostat pryč!

Štěstí nám ale na chvíli přálo. Skutečně jsme podle plánu s malými komplikacemi dorazili až do Krakovce. Na ukrajinské straně nám dělali velké problémy. Je zajímavé, že až při výjezdu z Ukrajiny jim připadlo naše vozidlo limity nesplňující a požadovali poplatek 400 dolarů. Po sedmi hodinách jsme zamířili k "civilizovaným" Polákům. Stačila pouhá dvě slova: "Dál nemůžete!" Autobus neměl tachograf.

NE!!!

Chtějí nás vrátit zpět na Ukrajinu, zuřivě se bráníme, propadlé ukrajinské víza mluví v náš prospěch, ale vystoupit z autobusu nemůžeme, přechod není pro pěší. KDO Z KOHO! Poláci nakonec ustoupí a nechají náš autobus kompletně vybalit (dosahujeme ve vykládací a nakládací činnosti mistrovské dokonalosti. I při příjezdu na Ukrajinu jsme se museli takto ospravedlnit).

Horda vysokohorských turistů zaplavuje restauraci pár metrů od hraničního přechodu. Je podvečer a přemýšlíme, jak dál. Rozhodujeme se nakonec pro společný odjezd a Honza tedy vysílá S.O.S.do ČR o autobus.

Ráno někteří jedinci naivně vyhlížejí už od sedmi. Nic a pořád nic. Od telefonu se Honza vrací znovu s radostnou zprávou, že autobus stojí v Českém Těšíně a nechtějí jej vpustit do Polska, neboť mu chybí voucher. Na hranice musí zavolat někdo "zplnomocněný", aby dosvědčil, že tu skutečně existujeme a že tady a pro nás má autobus dorazit. Je to zoufalé. Na jedněch hranicích nás očividně přehlížejí, na druhých odmítají telefonovat na tyhle a přehazují si nás jako horký brambor až do poledne. Pak Honza konečně potká tu správnou osobu. Za české knedlíky na hranicích v Krakovci zjihli, Honzu přijali a zatelefonovali. Autobus tu má být za šest hodin.

Je to divné. Nacházíme se v právním státě, v civilizaci, která nám má být blízká. Jen pár metrů za tímhle plotem a těmihle baráky je prapodivný, fascinující svět. A my, namísto abychom se ho pokusili pacifikovat jediným přijatelným způsobem který existuje - integrací, respektováním, otevřením se, rozdmycháváme oheň, zavádíme víza a zavíráme jej do klece. Riziko výbuchu se tím jen zvyšuje...

Sedíme mezi zrnky písku opřeni o zeď hospody. Hodnotíme situaci a řešíme morálku. Autobus vyhlížíme už hodnou chvíli, netušíme , že uvízl v zácpě u Krakova. Ochladilo se a prší. "Ticho", pronese opatrně a nevěřícně zkroušený Honza, "Co?!", zbystřím pozornost. "Jo... , někdo se ozývá, " ...má to bílou značku!". "HURÁ". Karle, málem mi upadly uši!

Máme sice jenom tři dny zpoždění, ale i to se jeví jako průšvih. Blízcí doma jsou nervózní, Rusko je pro ně prostě nebezpečné Rusko a navíc v televizi proběhl šot o přírodní katastrofě.

I přes únavu mě do očí bijí barvy. Tolik barev. Cesty jsou olemovány krajnicemi a nepřebíhají přes ně krávy. Policajti nás nechávají projíždět. Nikdo nás nezastavuje, ale nikdo s námi taky nekomunikuje. Vracíme se skutečně zpět, brzy Polsko i Českou republiku přijmou do Evropské unie...

Text: Zuzana Kojetínská
Foto: Jan Odehnal - Rajbas.cz

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.