outdooring.cz / Outdoor články / Cyklovandr "Za humny"

Doporučujeme:

Cyklovandr "Za humny"

Pět dní volna se nezdá příliš, ale i tak se dá díky bicyklu prozkoumat část zeměkoule. A to ta, kterou mám přímo za humny.

cyklovandrzahumny1

Rozhledna na Borůvkové hoře

Je dvanáctého června, pět hodin ráno a já se svým Mr. Blekem vyrážím směrem k severovýchodu. Nechci si dělat přehnané ambice, ale pokud bych dojel až k hraničnímu pohoří zvanému Javoří hory, byl bych spokojený. Nemám totiž v úmyslu jen zarytě dupat do pedálů. Chci fotit a kochat se, chci relaxovat a užívat si.

Počasí je mi docela nakloněné. Po několika dnech tropických veder nepřišlo očekávané deštivo, ale slunce pořád praží. Pomalu se vzdaluju od domova. Lázně Bělohrad, Pecka. Ocitám se v místech která jsem na kole ještě nikdy neprojížděl. Vlastně jsem zde nebyl ani pěšky. Krajina se krásně vlní, šlapání do pedálů není vůbec jednotvárné. A ta panorámata!

Vodu doplňuju ze studánek a pramenů, svačinu si dávám na schodech u malé venkovské kapličky ve Vidonicích. Váže se k ní zajímavá historka:

V blízkosti rostla ještě nedávno mohutná lípa. Rostla zde v poklidu pravděpodobně stovky let. Jenže za ta léta se její koruna rozrostla natolik, že místnímu starousedlíkovi začala vadit. Tak se tedy rozhodl prosadit svou vůli. Milou lípu nechal porazit! Uplynul ani ne půl rok a náš dřevorubec přišel o pravou paži. Pěkně pod ramenem!

První větší terénní překážka se mi postavila do cesty kousek nad Úpicí. Jestřebí hory a rozhledna na hřebeni zvaná Žaltman. Naštěstí je téměř v závěru děsivého stoupáku, kousek za Markoušovicemi, malá chalupa skvěle zařízená jako osvěžovna. Osvěží nejenom tělo ale svou vnitřní výzdobou i duši. Kohokoliv, kdo to potřebuje. A já jsem tedy potřeboval! Dva chlazené bezalkoholové kousky do mě zasyčely jak do pece a jenom tak můžu pokračovat dál.

Cesta k rozhledně vede kolem Jestřebí boudy (možné občerstvení). Vlastní rozhledna je utopena v lesním porostu. Z vrcholu je pěkný kruhový rozhled - na jednu stranu k Broumovsku, na druhou k Trutnovsku. Kousek pod rozhlednou je vhodné místo pro případný bivak. Můj klídek narušuje skupina studentíků, učících se slaňovat z vrcholu kovové rozhledny. Moc dlouho se tedy nezdržím a parádním sjezdem se dostávám do Radvanic. Tady zjišťuju docela nemilou věc týkající se mého kola. Zlobí přehazovačka a zasekávají se praporky v ořechu tak, že chvílemi řetěz vůbec nezabírá. Řeším dilema, zda vůbec pokračovat dál. Nakonec usuzuju, že každá zkušenost je dobrá a navíc, nejsem přece v žádné divočině. Takže se uvidí.

cyklovandrzahumny2

Klášter na Mariánském kopci u Králíků

Den zakončuju po 155 kilometrech už v Javořích horách, několik kilometrů za Hynčicemi. Našel jsem malou chatku s krytou verandou, což je přepych, který se s příchodem večerní průtrže mračen vyplatí. Následující den hned zrána krásně zakufruju... Nejdřív částečně vyjedu a částečně vytlačím svého naloženého Bleka na hřeben Javořích hor. Teprve patník se značkou Polska a jenom úzká stezka na obou stranách mě přesvědčí, že budu asi jinde, než bych si přál. Ty tři zdolané terénní kilometry opět sjíždím zpět a nacházím správnou cestu. Je to cyklotrasa č.4002. Ta mě dovádí až k hraničnímu přechodu do Polska poblíž Otovic. Javoří hory mám tedy za zády, ale určitě se do nich zase vrátím - je to krásná, téměř opuštěná divočina.

Polskem profrčím přes Klodzko až ke Zlatému Stoku. Tady se nechám nalákat prospektem, na kterém při prohlídce bývalých zlatých štol návštěvníci jezdí na lodičkách. Za třináct polských kupuju lístek a už se těším. Jenže: tahle atrakce má několik chyb. Nejenomže vůbec nejedeme po podzemní řece, ale navíc téměř vůbec nerozumím našemu průvodci. Ten nejspíš podává zajímavý výklad, ale pouze v polštině. Rychlost jeho projevu navíc udivuje i samotné Poláky.

cyklovandrzahumny3

Výhled z Mariánského kopce

V areálu štol se však nachází mnohem zajímavěji vypadající atrakce – opičí dráha (tarzaning). K ní také patří údajně nejdelší lanovkový (tyrolský) traverz. Zlatý Stok je na polské straně dobrým východiskem pro tůry jak do Gor Zlotych, tak do Rychlebských.

Z Bílé Vody se vydávám na jih. Konečně mně obklopily lesy Rychlebských hor, na ty jsem se opravdu těšil. Hraniční pohoří příliš nepřevyšující 1000m je tak trochu ve stínu blízkých Jeseníků. Svojí klidnou atmosférou ale potěší duši. Mám ale malý problém - jsem bez mapy.

Nakonec, díky značení v terénu, postupně ukrajuju kilometr za kilometrem, abych se téměř v závěru dne vysápal na místo dnešního bivaku. Borůvková hora (898 m) se svojí Borůvkovou vílou, výborné pivo (vlastně tři) a ještě lepší grilovaná klobása a samozřejmě rozhledna, to byly krásné tečky celého dne. Na dotaz u správce rozhledny a zárověň šéfa místní osvěžovny, zda nebude vadit, když tady někde přespím, přišla odpověd: „Kdekoliv!“

Noční déšť mě vyhnal ukrýt se pod střechu.

cyklovandrzahumny4

Zemská brána na Divoké Orlici

Třetí den začíná změnou počasí. A to dost drsně! Ze včerejších třiceti nad nulou je najednou jen patnáct a vítr s deštěm mě provázejí téměř po celý den. Snad právě pro to, a také kvůli zlobivému zadnímu kolu, opouštím tyhle krásné hraniční minihory a směřuju přes Bernartice na Vidnavu. Snažím se využívat cyklostezky, a to i za předpokladu, že mě zavedou do terénu nebo na polní cesty.

Díky mapce, kterou jsem byl obdarovaný na Borůvkové hoře, se několik hodin "motám" po cyklostezkách mezi Vidnavou a Jeseníkem. V téměř nepřetržitém dešti je to zajímavá a docela „výživná“ jízda. Některá stoupání jakoby ani neměla konce a užil jsem si zábavu i při sjezdech. Muset šlapat i z kopce a při tom zároveň brzdit, tak to byla opravdu zvláštní technika. Ale jenom tímto stylem jsem aspoň částečně přinutil zadní kolo do permanentního záběru. Praporky v ořechu naštěstí nestávkovaly, jen se mně povážlivě tenčily brzdové špalky.

Pomalu se stáčím k jihovýchodu a přes Jeseník mířím do Lázní Lipová. Nudná hlavní silnice začíná od Horní Lipové pěkně stoupat. Na horizontu jsou vidět obří větrné elektrárny. Poryvy větru spolu s drobným deštěm mně náladu nemůžou pokazit. Moje oblíbená mantra: "Každý kopec má svůj vrchol," mně pomáhá tohle stoupání překonat. Co jsem pracně vyšlapal, opět sjíždím dolů. Sice na kratším úseku, ale o to víc prudším.

Potkávám tři cyklistické dálkaře. Jedou až ze Španělska celou trasu po svých a jejich cílem je Krakow. Mají toho už za dnešek dost a končí v malém penzionu při silnici.

U Branné konečně přestává pršet a dokonce se začíná objevovat slunce! Vybírám si vedlejší silnici směrem na Hanušovice. Tento krátký, asi dvanáctikilometrový úsek byl krajinářsky velkolepý: slunce a bouřkové mraky vytvářely spolu s hřebenem Kralického Sněžníku krásnou podívanou. Kochám se a fotím, užívám si teplíčka. Z Hanušovic, už k podvečeru, dojíždím do Králíků. Ale ještě dřív objevuji před městem ve stráni nad silnicí torza betonových vojenských opevnění. Tak to si nemůžu nechat ujít!

cyklovandrzahumny5

Betlém u Kuksu

Později zjišťuju, že se jednalo o tvrz Hůrka. Jednu z největších betonových pevností, které měly zabránit vpádu německých vojsk. Zcela nezvykle využiju možnost přespat v soukromé turistické ubytovně kousek pod náměstím. Nocleh stojí 150 korun. Po sprše a jednom pivku ulehám do POSTELE!

Za "trest" tomuto pohodlí jsem si ale na čtvrtý den vymyslel docela náročnou trasu. Brzo po ránu jsem vyšlapal ke klášteru na Mariánský kopec. Jsem odměněn naprosto fantastickým výhledem z nedaleké rozhledny.

Následuje sjezd a opět výšlap krásnými serpentýnami na Červenovodské sedlo. V místním Íčku naberu volně dostupné mapy a vyjíždím až na Suchý vrch. Tentokrát na rozhlednu nejdu, ale pokračuju až k pevnosti Bouda.

Tento úsek s neodpruženým a naloženým kolem byl docela zábavný. K pevnosti dojíždím právě půl hodiny před otvírací dobou, a tak je rozhodnuto: bude prohlídka. Pro pokladníka a průvodce v jedné osobě jsem zde jediným návštěvníkem. Domlouváme se na krátkém seznamovacím okruhu. Tyto historické památky jsou udržované jen díky snaze nadšenců vojenské historie. Pěkně jsme si poklábosili na různá historická i hypotetická „co by bylo, kdyby“ a po další hodině vyrážím zase dál. Sjezdem do Mladkova se dostávám na jižní cíp Orlických hor. Krásný úsek podél Divoké Orlice mě vede přes Zemskou bránu do Bartošovic.

Pokračuju podél Neratovských luk, Orlického Záhoří a posledním větším stoupáním na Šerlich. Tato část dne byla balzámem na duši. Viděl jsem krásně udržované chalupy zasazené v přírodě. Čistou a prudce tekoucí Orlici. Spousty kvetoucích luk a osamocené kostelíky. Paráda!

Jedu ze Šerlichu přes Deštné v Orlických horách, Kounov, Bačetín, Bystré a Ohnišov. Tady také zajíždím polní cestou stranou od silnice a nacházím idealní místo na bivak. Komáři koušou jak zběsilí. Stavím pouze vnitřní moskitiérový stan. Při čaji si čtu, poslouchám mp-trojku a dotírajícím komárům se vysmívám.

Poslední den putování "za humny" mě zavedlo na několik míst, na která bych se pravděpodobně pěšky nikdy nevypravil. První bylo několik kilometrů západně od Kuksu. Toto místo si svoji meditační atmosféru udržuje pořád, už od dob, kdy je nechal právě v tomto duchu vybudovat hrabě Špork.

Lidmi a časem zdevastované sochy a plastiky však dokážou člověka přivést k depresi. Než cokoliv povídat, je lepší zrovna tohle místo vidět a zažít.

Na další místo jsem narazil zcela nečekaně. Nad vesnicí Bišičky je umístěný malý poutní kostelík. Na mapě přehlédnutelný bod, ale ve skutečnosti úžasné vyhlídkové místo na celé Novopacko. Kostelík sám ale bojuje o přežití - nejsou peníze na opravy.

Posledním místem je vyhlídka na krajinu, která mně vůbec není neznámá, protože posledních dvacet let tady žiju a cítím se zde doma. Představovat ji nebudu, většina lidí ji nejspíš pozná. A kdo ne, tak mu napovím: bydlí tady Rumcajs.

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.