outdooring.cz / Outdoor články / 2752 kilometrů s dětmi na kole

Doporučujeme:

2752 kilometrů s dětmi na kole

Kateřina Minková a Aleš Podivínský se vydali na kolech se svými třemi dětmi na cestu z Litoměřic přes Německo a Rakousko do Itálie a zpět. Za 56 dní ujeli 2752 kilometrů. V rozhovoru jsme chtěli vyzvědět více o tomto pro většinu lidí docela odvážném putování.

2752-kilometru-s-detmi1

Cyklostezka pod Alpami.

Vedly vaše cesty jen po cyklostezkách nebo i po větších silnicích?

Představa, že by se někdo dostal přes Čechy po cyklostezkách, je dnes ještě spíše z oboru science-fiction. Snažili jsme se maximálně využívat stávající cyklotrasy a kde to nebylo možné, vybírali jsme co nejméně frekventované silničky. Přes Německo jsme trochu bloudili, ale z Passova podél Innu už to byla pohoda. Téměř celé Rakousko jsme projeli aniž bychom potkali více jak dvě tři auta denně. Trochu nepříjemné to pak bylo na pobřeží kolem Benátek, vede tam v podstatě jen jeden hlavní tah s veškerou dopravou, ale tam jsme se naštěstí nezdrželi dlouho.

Můžete srovnat české a zahraniční cyklostezky?

Jak už jsem řekla, českých cyklostezek jsme si moc neužili, ale myslím, že i cyklotrasy jsou téměř nesrovnatelné. Zatímco podél Labe jsme si „užívali“ rozblácených cest, kočičích hlav nebo přísně jednostopých cestiček, na které se vozík nevmáčkne, v zahraničí se většinou jelo všude pěkně. Innská trasa se nám zdála být lepší na rakouské straně než na německé, ale zas tak velký rozdíl to nebyl. Pro zájemce jsme podrobné popisy všech tří navštívených tras, Innské, Via Claudia Augusta a Taurské uspořádali na CD "Cesta tam a zase zpátky". Jsou zde i přehledné mapy a další informace.

Vezli jste dvě děti na vozíku za kolem a nejstarší syn jel sám. Neměli jste zvláště v horách moc pomalé tempo?

2752-kilometru-s-detmi2

Léto bylo opravdu deštivé.

Pokud máte kolo naložené tak, že je problém i jen ho zvednout ze země, (teď mluvím spíš za sebeJ), tak stejně žádnou závratnou rychlostí nejedete, ať máte s sebou děti nebo ne. Ve zvlášť strmých stoupáních jsme stejně museli sesednout a tlačit. A funět! A děti pobíhaly kolem.

A navíc, když vyšlápnete nahoru, čeká vás logicky sešup dolů, který každé zpoždění hravě vynahradí. Takže ve výsledku byla naše průměrná rychlost docela konstantní, ať jsme jeli nížinou nebo Alpami.

Kde se vám krajina líbila nejvíc?

Milujeme hory, takže právě asi v tom nejnáročnějším terénu. Děti dokonce litovali, že nemůžeme na některý z těch nádherných vrcholů vystoupit. To jsme jim ale vynahradili letos v Tatrách, kdy jsme vystoupali na vrch Baranec (2185 m.n.m.).

Byli jste nuceni někde tábořit na neobvyklém místě? Kde jste jinak tábořili?

K této otázce se váže historka, kterou popsal Aleš ve výběrech z našich deníků na výše uvedeném CD, takže ji zde ocituji:
„… Jak nás málem zaskládkovali
Údolí už bylo hodně široké, sady a vinice (já říkal, že dojde i na víno :-), Adige už zase jako zavlažovací kanál se ztratila někde mezi tou spoustou zeleně a my jsme večerem ujížděli po asfaltce na pravé straně toho všeho. Nad námi se zvedaly zvětralé skály a strmé zarostlé lesy. S ubývajícím světlem začala jako vždy starost s tím, kam si lehneme. Les byl tak zarostlý a na svahu, že to nešlo a spát někomu pod jabloněmi či pod révou se nám nechtělo. Jako zázrakem jsme už skoro za tmy narazili na rovný plac. Byl trochu nad silničkou za hustou hradbou křoví. Co na tom, že to byla jakási zemědělská skládka. Byla tu jen hromada větví, hlíny a jinak tráva a pár kopřiv. Postavili jsme stany, uvařili a kluci šli spát. Byl klid, ale dlouho nevydržel. Nejdříve jsme jen slyšeli, jak dole na silničce vrčí traktor. No, nic zvláštního, takových malých traktorů tu jezdí spousta a zemědělci pracují do noci. Stroj se ale zastavil pod námi, to už jsme viděli i světla a že někdo dole něco kutí. V té chvíli, kdy nám došlo, že odvaluje kameny bránící vjezdu na naší skládečku, už se traktor s valníkem objevil nahoře. Kdo byl překvapenější, těžko říct. Dva strýcové tak kolem šedesáti zírali na nás a na dva stany a my jsme oslepeni reflektory čekali, co bude. Měl jsem hrůzu z nějakých nepříjemností, ale nakonec to byla docela švanda. Uměli anglicky tak málo jako my, ale domluvili jsme se. Stěhovali jsme jeden stan, aby mohli projet a vyklopit hlínu na hromadu, otočit se s valníkem kolem stanu, ve kterém již spali kluci. Vše jsme přenášeli z jednoho místa na druhé a pak zase na třetí, aby to tam s tím návěsem nějak vyšachovali. My jsme se omlouvali jim a oni zase nám. Docela jsme poklábosili a pak jak se nečekaně objevili, tak zase zmizeli. Když jsme to ráno vyprávěli klukům, že se jim těsně u hlav otáčel traktor, ani nám nevěřili. Jo, to je ten dětský spánek….”

Jinak nevím, jestli se tomu dá říkat táboření. Nocovali jsme všude, kde se dalo. V lesích, na loukách, altáncích či přístřešcích na odpočívadlech cyklotras a když bylo hodně deštivo, vyhledávali jsme úkryty pod mosty. Jeden takový lesní nocleh na Šumavě jsme měli okořeněný zážitkem padajícího stromu kousek od našeho stanoviště. Ani jednou jsme nevyužili placeného kempu či jiného ubytování

Čím jste se na cestě živili, vezli jste si všechno jídlo sebou?

2752-kilometru-s-detmi3

Dojeli jsme k moři.

Vézt si jídlo na 56 dní? Tak to by bylo trochu moc i na nás.:-) Byli jsme rádi, že uvezeme potraviny na dva tři dny, když se blížil víkend a nebylo možné nakoupit. Obzvlášť v horách.

Měli jsme s sebou benzínový vařič, takže jsme si dopřávali minimálně jednou denně teplé jídlo. Když bylo chladno a deštivo, tak jsme vařili častěji. Zásoby jsme doplňovali v supermarketech a užívali jsme si samé dobrůtky. Po návratu jsme se nemohli vzpamatovat z toho, jak je u nás ve srovnání s Rakouskem či Itálií draho. Např. naší oblíbenou italskou pochoutkou byly Frolini. Kdo neznáte, je to velký pytel (1kg) senzačních sušenek různých druhů, v přepočtu za pouhých 18 korun. Máčené v čaji zaručují bezva snídani. Hlavně děti měly radost. Dokonce někdy zbylo ještě trochu na svačinu. Jinak v Itálii nám obědy zajišťovaly většinou těstoviny, jak také jinak, nebo polenta. Kupovali jsme také spoustu zeleniny, toastové chleby, občas meloun a když bylo třeba odměnit nějaký pěkný výkon, zajistila to dvouapůllitrová vanilková zmrzlina. V Rakousku jsme zase hodně nakupovali ovesné vločky a vařili vydatné zeleninové polévky. Několikrát jsme dokonce pekli placky. To vše jsme ještě po cestě vylepšovali sběrem malin, jahod, ostružin, třešní, borůvek, špendlíků a podobných laskomin.

Překvapilo mě, že jste po cestě solárním panelem dobíjeli kameru i notebook. Chtěli jste být dokonce on-line?

Solární panel jsme pořizovali až na letošní cestu, kdy jsme díky notebooku, mob. telefonu a internetovým kavárnám aktualizovali náš palubní deník. Loni jsme s sebou vezli jen solární nabíječku na tužkové baterie, ale v tak deštivém létě, jaké zrovna bylo se moc neosvědčila. Jen tak tak stíhala nabíjet baterky do foťáku.

Utkvěly vám v paměti nějaké intenzivní vůně nebo atmosféra konkrétního místa?

Jasně. Jak už jsem se zmínila bylo hodně děštivo a v takovém počasí se všechny vůně ještě zintenzivní. Já jsem si jako nejúžasnější čichový vjem odnesla v paměti vůni nádherně fialově kvetoucích keřů v údolí řeky Piavy. Bohužel neznám jejich jméno, ale ta vůně je nezapomenutelná. Krásně také voní např. fíkovníky nebo „obyčejné“ lesní jahody.

Text a foto: Kateřina Minková a Aleš Podivínský
www.LivePla.net

Doporučujeme:

Z našeho eshopu:

 

Další články:

Rozhovor s Miloslavem Nevrlým

Miloslav Nevrlý je známý mezi turisty, skauty a milovníky přírody jako autor okouzlujících knih o přírodě. Po nedávném novém vydání oblíbené knihy Karpatské hry jsme se odhodlali oslovit pana Nevrlého k rozhovoru, který jistě potěší jeho současné i budoucí čtenáře.

Jak rychle rostou houby

Každého houbaře už to určitě napadlo - jak rychle rostou houby? Mám raději utrhnout hned ty malé sotva vyklubané hříbky nebo se mám zítra vrátit pro větší, které už budou stát za to? A neutrhne mně je někdo mezitím?

Hlasy ptáků - 9CD Hlas pro tento den

188 druhů ptáků na 9 CD vychází pohromadě jako souhrn oblíbeného rozhlasového pořadu Hlas pro tento den, ve kterém hlasy ptáků komentují ornitologové.